Tak jsme šťastni byli, já i ona; touhou počala nám víčka plát’, až děl otec, s námi v štěstí tona: „Zeptej se přec, chtí-li ti jí dát.“
Dali, ale macecha jen stěží – vědělať, že zlo jí k vrátkům běží. Nežli přešla pětkrát bouře zimy, zroben v chatce nový přístěnek;
mladá ženka byla mezi svými k štěstí mojí duše, otci vděk, staré mojí matce pro úlevu – každý kout byl pojednou pln zpěvu.
Její malá, ale pilná ruka vykouzlila z chaty malý chrám; ach, mně dosud staré srdce puká, když se v duchu na ni zadívám,
jak vše řídí v domácnosti naší, jako dítě, když si hračky snáší. Přišlo mně s ní boží požehnání: čím víc práce, tím byl větší klid,
otec, matka, šťastni zřeli na ni, v modlitbu ji brával chudší lid: vždyť i v zimě pro ptáčata chvojná na záprsni zrnka byla hojná.
„Což jest těm!“ tak děli po vůkolí, „uvnitř chatky, zevně, samý div; slunkem její očí zraje v poli klas i stéblo, vše to zlato niv,
a když usměje se ret ten svěží, po luhu k nim hojnost k chatě běží! K zavátým-li povzdechne si stráním: kéž tu jaro! chvěje se jich plec,
a v den druhý při červánku ranním obrátí se náhle jinovec, od východu perutí svou vane a co sněhem, perlami se stane.
Rudých ústek sladkým pohovorem stichne bouře, pláč i větrů svist; mladá vesna rozběhne se borem, zbují vřes a rozvine se list,
a na květem obaleném hloží dumá pták, jak první píseň složí!“ Já, ač stále po boku mi dlela, měl jsem vše jen za čarovný sen;
nechať prací svah vzdorného čela, zrak můj radostí byl operlen, a co samolibost sotva tuší - jedno srdcem byli jsme i duší.
Matka moje jako křepelice, povždy čilá, různý její chvat ze dvorečku hnal ji do světnice, vždy a všude chtěla pomáhat;
když jí domlouváno, řekla v spěchu: „Nechte mně přec radost mou a těchu!“ Otec stár, leč v práci neustával, říkával nám: „Nyní, to ví bůh,
bystřejší je v žilách krve nával, chabý sval jak znova by mi tuh’; snad že vrátí se mně ještě mládí, a to proto, že se máte rádi!“
Tak jsme pěkně žili jako v nebi. Žel, že přišlo záhy hejno mlh, osud rakev sbíjel, řezal hřeby, zrak dřív štěstím, zvolna strastí vlh’ –
vlhne, tma kam cestu sobě razí – chvím se, přiložte přec, mne to mrazí!
Cookies on Poetry Cove