Ne, ne, Tvé srdce nemá, nesmí mříti
u prostřed mého lásky plamene,
radš chtěl bych stát se sochou z kamene,
radš chtěl bych v lůně siré země dlíti.
A předce vždy se tento oheň znítí,
když záře oka Tvého zažehne
do mého srdce, v němž se láska pne,
jež jasným, žhoucím, zhoubným světlem svítí.
Mé lásky žár, on všakou vášní hlode,
on by snad urval nejkrásnější květ,
a svatý zážeh lásky bohorodé,
pak o anděla chudším byl by svět.
Tož unikni mých vášní první plode,
byl králem jsi – co žebrák kráčíš zpět.