XIII.

Co takto ve Vídni se dělo, byl v mlýně nářek mnohý den, ba matce srdce puknout chtělo, když Vraný, těžce zamyšlen,

řek’ v důvěrnosti ženě svojí, jak vlastně s Václavem to stojí. „Zle bylo,“ děl, „kéž není hůře, juž tajit toho nechci dál,

hoch, ondy dobrý jako kuře, zlých druhův obětí se stal, leč dal mi slib, že život změní a znova se mi zapřisáh’

své dobré vůle na znamení. Nás výkup z bahnitých těch drah moc peněz stál, dluh roste zas, než mlčte o tom, prosím vás

a nestýskejte, vše se spraví, Bůh dá-li práce dost a zdraví.“ Leč nezanikal ženin stesk, ba v taji plakat neustala,

ten tam byl zase oka lesk a všecka v žalu zapadala, a nechť muž dodával jí síly a vždy ji těšil v hořké chvíli,

přec ždala v shluku trpkých tuch: „Kéž milostivý s námi Bůh!“ Líp na Chlumu to bylo věru, tam záhy prchnul smutku mrak,

an Janin dlouhých za večerů vždy brzo vyjasnil se zrak, když Jarý na besedě býval a něco vyprávěl neb zpíval.

Tu Jana vždy se zkonejšila, ze srdce smutek znik’ i žal, a veselejší zase byla; vždyť čím míň Václav z Vídně psal,

tím častěj ducha svého dary ji neúnavně bavil Jarý a těšil stálou pozorností. A myslivcová, vděčna hosti,

jej častěj na besedu zvala a při odchodu zdržovala. I chodil Jarý častokráte; jej vábil dívčin milý zjev

i dětské srdce její zlaté, i vášní nezkalená krev; on neustále víc, co den byl teplem jakýms ovíjen,

jež zářilo mu z oněch chvil, když s Janou druhdy hovořil a dověděl se také v skoru, že přes veškeren lásky vznět,

jenž s Václavem ji v dětství sveď, je ráda z jeho pohovoru, a že když stesk jí rosí oči, hned utichne, když on k ní vkročí.

Tak častější jich byly schůze, a rodičům se oko lesklo, že Janě, aspoň ne tak tuze, v té samotě se nezastesklo,

než Václav navrátí se domů, a z celé duše přáli tomu. Když velkonoce zavítaly, zas matka s Chlumskými se ptali,

kdy přijde juž, by nemeškal, leč tenkrát Václav v pravdě psal, že opět nijak možno není, an na vycházku osmidenní

kams v lesy, jež jsou mniškou chory, má s druhy jít a professory: „Žel, že mi nelze, jak jsem přál, i tenkrát k vám, bych pookřál,

leč brzy přejde řada dnův, v nichž u vás jen a u Střelův žít budu radostněji mnohem. Dnes odjedeme! S Pánem Bohem!“

List ve mlýně byl přijat s vděkem. „Je nyní pilen,“ Vraný děl, „má domluva mu byla lékem i laskavost má; to jsem chtěl,

kéž by se takto vždy byl hleděl! Mám věru za veliké štěstí, že z Chlumských nikdo jakés zvěsti se posud z Vídně nedověděl!

Tak, tak, ať jenom lesy třídí... Bůh vždycky všecko dobře řídí!“ Hůř bylo v myslivně, tam maně zas radost vzata byla Janě,

jež hlavu kloníc, děla k sobě: „I v té nepřišel milé době, kdy nejvíc na zahradě naší je modrookých fialek

a konvalinky v lese raší? Víc lesní vycházka mu vděk; což dost jich neměl mezi rokem? či neví, kterak mě to mučí?

Leč ne, ne! Ať se raděj učí, vždyť prázdniny tu budou skokem, a pak, nechť vůkol plno mraků, zas jasno bude z jeho zraků!“

Tak znova na myslivně v Chlumu ve chmurnou klesši Jana dumu chvil čekala, až její zpět se vrátí černooký svět

a hnědokadeřavé štěstí; však stále klamné šly jen zvěsti, ač jaro naselo juž v letu déšť slunce vůkol a déšť květů

a zpěvných ptáků pestrý dav do srdcí, keřů, brázd i hlav. Ó dobo jara, dobo vzruchu, tvá krása divem na vše vnadí,

co druhdy tajně dřímá v duchu a v ňadrech lidé nesou mladí, nechť pod různým dlí střechy krytem, až srdce rozkvétají citem

a buď se navždy k sobě skloní neb poraněna samoděk krev tajnou z tajné rány roní a nezhojí se celý věk.

Těch jarních kouzel pestrou směsí, juž hory oživly i dol a vše, co v nich, a vše, co kol; i Chlumské plny byly lesy.

Kam hleděl zrak, vše k žití spělo: strom pupence měl, růžky srn a první chudobičky drn, a všecko, všecko k světlu chtělo.

Tu pěnkava si zazpívala, tam ostýchavě hvízdl drozd, jejž studánka si k sobě zvala, by pěl jí; dumy šuměl hvozd

o jaru budoucím i letu, o zlatém slunci, pestrém květu, o fialce a povázce, o růžích v trní, o lásce,

jež v jeho srdci druhdy zticha buď květem zavoní neb vzdychá jak u prázdného hnízda pták, buď podléštkou mře tajně v křoví,

neb siná jak květ sasankový a onde hoří jako mák, jenž ráno v úpalu se sloní, a na večer juž listí sroní.

Však nejen v lese, v myslivárně též žezlem kynul jara bůh, ač zprvu ustavičně marně; leč když se kvítím pyšnil luh,

a rákosník pleť hnízdo v sítí, též tajně počal vítěziti, an kamo kráčel, kvítí vrhal tu na úboč, tam v slunnou příč.

A Jarý bezvolně je trhal; hned žlutý utrh’ petrklíč, hned podléštku, hned anemonku, a klada stonek podle stonku

vše Janě nes’, jež v srdce tluku mu s uzarděním tiskla ruku. Tak záhy bývalo co den, a když šel Jarý z domu ven,

juž Jana v srdci těšila se, že švarnou kytku dá jí zase, jak Václav činíval to spíš, jsa rád, když být jí mohl blíž.

I vmyslila se v onu dobu, když její síňky pro ozdobu jí denně něco z lesa nes’, a upomínek pestrá směs

v ráz sličnou hlavou se jí hnala – a Jana nad kyticí stála a voníc k ní si vzdychla skromně: „A Václav nezatoužil po mně,

a nedbá juž, a zatím Jarý mně za něho ty nosí dary.“ Leč někdy – o čem asi snila? – den celý zamyšlena byla

a říkávala takých chvil: „Ach, kdyby tu radš Václav byl, jen na den, jenom na hodinu; já nevím proč, leč mru a hynu.“

Leč za Václava činil host, až přízeň přešla v náklonnost, ač Jana posud netušila, že náklonnost by láskou byla,

jež v zárodku se k světlu drala a Václavovi půdu brala. Než Jarý tušil vzruch těch změn a byl tou přízní opojen,

tím víc, když dověděl se záhy od přátel z Vídně sdružených, na jaké Václav dal se dráhy ve chtíčech vášní zpružených,

vždyť právem mněl, že zapomíná, že jeho srdci vládne jiná, ne hravá družka dětských chvil, leč vyčkával a kliden byl.

A jaro vítězně šlo dále, leč Václav stále nešel zpět a, psal-li, psal jen hrstku vět a času strádal neustále,

ač ondy psával Janě z Vídně dvé dlouhých listů v každém týdně, pak hrstku řádků za měsíc, pak špetku slov a potom – nic.

On nedbal, s půvabů že četou a s vojem vnad čas přišel zpět, v němž růže kvetou, srdce kvetou a všecka mysl, všechen svět,

a že se ostří jeho zbraní ni rek – což děvče – neubrání. Tu v Chlumské lesy na úžas vnik’ jasný červen, růží čas,

leč Janě zlé přinesl dary: stesk, žal a boj za lásky práva, v něm padnout musel buďto Jarý neb smrt se snésti na Václava;

a boj ten divoký měl chvat. I Jana chtěla bojovat, než v srdci lidském navždy, navždy boj porážkou snad končí každý;

žal druhdy divoký je zrývá a šťasten, komu slza zbývá. Však Janě neblahých těch chvil v čas spojenec se dostavil,

jenž zaplašit měl zkázy den, než běda, bídně vyzbrojen, a v takém srdce nebezpečí boj kratším je, leč zhouba větší.