XIII.

Abych zaplašil zlý návrat strastí, o samotě nebyl v prázdné době, práci jakous tichou přál jsem sobě, jíž bych udržel se nad propastí,

do které mne lestný život hnal, až konečně jsem ji vyhledal. Poznalť jsem, že dětí hlouček hezký ze slatiny v školu chodiť musil,

kde jim lstně byl škubán jazyk český, a vědomí ohníček se dusil odrodilým hochem české matky, který lidstva nejsvětější statky:

řeč a cit svůj, jichž nám nejvíc třeba, prodal za mizerný kousek chleba těm, již povždy hloub se v kraj náš derou a tou rukou, jíž nás stalet hnětli,

stále v naše choré lebky perou, v kterých už ni troud těch jisker netlí, jež nám v hlíně do Čech někdy snesli čeští páni, když, jas v čela týnu,

v Kostnici, blíž modravého Rýnu, dvě posvátné žertvy v popel klesly. Domku síň, když netrávil jsem v díle, v útulnu jsem proměnil a školu,

plaše takto věčnou havěť bolu, krátě dotíravosť dlouhé chvíle, a co hlava posud neztratila, poctivě tím dítky podělila,

tak že brzo vědělo z nich mnohé víc než ony hlavy přeubohé, pro jiné jen svěžesť maří, nebo vší silou svojí, svými čely,

jako v létě pracující včely těm, co rozhazují, hospodaří. Prostřed lesa louce na květnaté s většími jsem vedl rozhovory,

českou kroniku čet, písmo svaté, vyprávěl jim, jak as vzrostly hory a jak řeky, moře, celý svět, jak se bouř a kterak zima množí,

vůbec všecko, co jsem někdy čet v knihách učených a v knize Boží. Vidíte, tak za několik let mnohé poupě rozvilo se v květ,

mnohou zachoval jsem outlou duši a tak poctivě jsem o ni dbal, že, nechť chuda, přec jí ani král úlisným svým zlatem neporuší,

nebýť mne, tak mnohá ztratila se: bývalť by je vrahů slídný chvat jako skřivánky chyt do tenat, nebo na lep při pšeničném klase.

Požehnání mojí práci bylo: pučí to a kvete, že až milo; když ne v městě, v rodinách jsou školy, a tak půjde bohdá dál a dále;

můžeť každý Pánubohu k chvále vlasti matičce dáť apoštoly. Celé osady jsou po vesnicích: nové ouly pracujících včel;

vědomí jim pučí z pevných čel, síla v oudech, zdraví v pěkných lících, a Bůh ví, jen jmění kdybych měl, nebo pánem vládnul tomu statku,

za chatkou zpět dal bych vlasti chatku vzatou živlu, který nejen nás, leč i národ za nedlouhý čas s bohatstvím i dávnou slávou shltí,

pořádné-li nezbudujem meze hněvům těch, jichž dotíravosť dračí mezníky všech svatých práv nám páčí a jak had v keř naší síly leze.

Byl jsem vojínem, však v různém svodu přec jsem svému neztratil se rodu, a tak, doufám, také ti že budou, jimž se malé ruměnily tváře

při posvátných slovech kronikáře, když si pro ně přišli v chýž mou chudou. Tak jsem učil v létě jako v zimě. Pěkně ujalo se moje símě

a juž bují mně i jiným k štěstí; Bůh dá, až na mém úzkém hrobě květů prostá tráva zašelestí, jiný nahradí mě v jiné době

na tom vyvýšeném horském luhu; kéž z mých žáků vzroste tábor druhů, který aspoň takou skrovnou silou řeč by strážil, vlasť, tu matku milou,

která v žale krví, místo medem; přetékala cizákovým jedem; kéž by jiní tak je poslouchali jako mne; táž vyrostla by křídla

duším jich, jež vše by skryla žaly a plašila chmury z jejich sídla! Vidíte, tak prchly hněvy z chýže, jen má hruď, v níž láska byla kleta,

a má hlava za krátká tři léta o dvacet šly roků k hrobu blíže.