V létě nejradš toulala se noha na strmité skály hrdý bok; zdáloť mi se, tu že blíž jsem boha, ač jsem na luh měl jen statný skok,
tam, kde stály chatky neozdobné jako v řece oblázečky drobné. První chata moje hnízdo bylo, chatka v dáli, to byl její stan;
právě na ni slunko rozhodilo světla plnou hrst i na ten lán, s něhož vědouc, že jí v ústret pílím, točívala šátečkem svým bílým.
A hned se mně z širé dálky zdálo, že mě zhledla, že jím točí zas; moje srdce náhle zabuchalo – a juž stranou poskočil jsem v ráz,
přes povaly klad a skalní strany, jako jelen lovcem polekaný. A než slunce na svah horských štítů nasypalo zbytek zlatých střel,
pod křížem už v planých růží skrytu s ní se těšil, v oko blah jsem zřel, celováním vyprávěl jí dlouze o svém štěstí, o lásce a touze.
Ó jak byla krásná, k nepopsání! Kolem hlavy jako vínek hvězd svatojanských mušek žluté plání, v ruce šípku zkvetlou ratolest,
a v jediném dechu takou něhu, že by květy vykouzlila v sněhu. Bujných setí smaragdové moře v šumné vlny líbal teplý jih,
s nízkých mezí ozvěnou až k hoře hrdličin se nesl dětský smích: že kraj celý a my s krajem maní tonuli jsme v sladkém cukrování.
A když v rodnou spěchali jsme síňku, kvetlo nebe jako v jaru zem: na každičké trávě, stéblu, kmínku, třpytila se rosa křišťálem;
nám však v duši zkvetlé ve korunce nořilo se celé boží slunce.
Cookies on Poetry Cove