Letí sivý holub
od pahorku k sadu,
kluše mladé kníže
od dědinky k hradu.
Na brunaté čapce
péro se mu kývá,
lesní trubka jeho
nehlaholí – zpívá!
Řetízkové pasu
líbezně si zvoní,
jelše plavé listí
na cestu mu roní.
Radostí se houpe
nůž na štíhlém boku,
ručí komoň popřed
chasy na sto kroků.
Na sto kroků, více,
na dvě stě i tři sta,
Oldrovo však srdce
nehnulo se z místa.
Tiše u potoka
u labuťky svojí
smutno, zamyšleno,
zadumáno stojí.
Tulí se jí k srdci,
tulí se jí k pasu,
chyceno je dívkou
v síť hedbávných vlasů.
Spoutáno je navždy
její řečí prostou,
vzletná křídla divem
po stranách mu rostou.
Netouží již v šíré
síně hradu zpátky,
na práh sobě sedlo
Kresinovy chatky.
Na okénko sedlo,
skrz okenic svůrky
hledí za večera
dívce do komůrky.