Umíral jsem – tak se mi to zdálo,
kam jsem hleděl, jedin jsem byl všude,
tiše chladly proudy krve rudé,
srdce mé se zachvělo a stálo. –
Aj, což duší drahých mám tak málo?
aj, což srdci za útěchu zbude? –
jedné, jedné nikdy nezabude,
jejíž oko krásně druhdy plálo. –
V paprsku, jenž vniká do mé síně,
náhle zřel jsem sivých očí zář,
očí Tvých to, v jejížto jsem klíně
uslzelou skrýval svoji tvář,
a před níž jsem v lásky klesal stíně,
jako hříšník klesá před oltář.