Svítá,
žitniště u lesa rolník podmítá,
u cesty posud mandele stojí,
na vůz je vložit dva mladí lidé se strojí.
Dosti!
Povinné práce oba jsou prosti,
do zlata žhaví se zoře,
rolník dál strniště oře.
Nuže !
Jdou domu, hoch jako kmen, děvče jak růže.
K oddechu v polední době
do mechu v lese usedli sobě.
Tiše!
Hovoří oba, pták zpívá s výše,
oni však slova si nedí,
jenom si do očí hledí.
Náhle!
Rty střetly se zprahlé,
srdce jim počalo bušit...
pojďme, proč milence rušit?