XII.

Hrozná věštba! Tedy ona byla uprchla a hanbě nechala mě za to, že ji třesoucí mé rámě smrti vzalo, jež ji políbila

v ony bledé čarující líce? To – to dík? Má bolest jako lvice ryla v hrudi zkrvavělým spárem, na mou lebku hněvem svým se vrhla –

žel, proč raděj srdce neroztrhla, v kterém vášeň klokotala varem. Nelze, nelze vniknouť v srdce ženy, v onu propasť čarnou, nedohlednou,

z níž hned sbory cherubů se zvednou, hned tlum běsů Bohem povržený. Kdo můž říci, čím jí oko hoří, vášní-li neb něhy sladkou touhou?

je-li ruměň lící vnadou pouhou, nebo červánkem, v němž bouř se tvoří, která z nenadání všecko ničí? Je-li vzdech to, co z purpurových retů

zlíbať touží miliony světů, či zda lesť, jež z útrob hadem syčí? – Stihal jsem je, – nestih, – marná snaha! Kdož pak znal ty hadité jich cesty

lesem bavorským a jeho klesty, který od Dunaje k Řeznu sáhá! A tak schvácen, zničen duší, tělem smrť jsem očekával utrmácen želem.

Teď jsem teprv poznal, jak to hněte, když plamennou touhou v srdci práhnem po blaženství, jehož nedosáhnem, po květu, jenž pouze ve snu kvete.

Teď to v hrudi teprve mi vřelo, duší třáslo, těžkou mysl třelo, poznalť jsem, co jest to v strastech, psotě stárnouť, hynouť povždy o samotě,

nemít ženy, přítele ni dětí; stál jsem jako na skalisku strom, když ho v půli rozťal náhlý hrom, a na suchá ramena se sletí

černá káň a lačna stále křehce, lepších míst však přece hledat nechce! V takých žalu poběsilém roji, když mi nejvíc v ňadru bušil žal,

Vltaviných dlel jsem u peřejí, „Ďáblovými“ lid jež nazýval, a když mračna strhla se a v příval sjížděl blesk a vůkol postrach vlád,

na vln dravé kočky jsem se díval, na ten jejich divý ruch a spád, na jich kosmy, loupežně kdy z důli vynášel je odvážlivý skok

na balvany, rodné syny žuly, by jim rvaly plece, tyl i bok. Tu, když žal můj rozkřičel se hněvem, vždy byl přehlušen těch dravců řevem,

a já toužil v hruď si sáhnouť, bloud, po tom srdci stále sténajícím, bych vln oněch rozkaceným lvicím za kořisť je mohl uvrhnout. –

Mnoho trpěl jsem, však nejsem z takých, do chrámu již chodí jen se kmitat, neb klid duší na růžence chytat, v planou soustrasť lidí všelijakých,

ne, já raděj v hory jsem se ztrácel, ve samoty lesní, plné klidu, bych svou plané vzdychající bídu a svůj hněv i žal tam vykrvácel;

vědělť jsem, že člověka co trudí, ve přírody klíně usne záhy, a že krůpěj božské její vláhy opět touhu k žití v ňadrech zbudí.

Sklíčen, stísněn bloudíval jsem znova v místech všech, jež blažila mne prve, ale tak, jak kdyby v proudech krve topila mě ruka pochopova.

Po mém boku hněv a bolesť sedly, žalobám mým dračí rostla křídla, oči shasly, vlasy nad sníh zbledly, každá krůpěj krve mřela, stydla,

jenom cit můj chorý, pohněvaný, po daleké snů pobíhal poušti, aby vykrvácel svoje rány jak raněný jelen v skrytu houští.

V těžkých myšlenkách jsem noci trávil, zoufal hned, hned myslí v naděj spěl, cit můj styd, hned v oku se mi tavil, život dnům, sen nocím odešel.

Nehledal jsem už těch luhů v mlází, ale žuly nepřístupné srázy tamo na temeni Plekenštejna; myšlénky mé, krkavců jak hejna,

vždy mi v děsném, nepřehledném davu chorou, šedou oblétaly hlavu. Pozřete jen někdy, stojí za to, onen smutný Plekenštejnský vrch,

kam jsem s rozboleným srdcem prch; lebek žulových tam na sta sťato nebetyčných horských velikánů; tam jsem často z večera až k ránu

s osudem svým svářil se a vadil, darmo však, – on míru nenahradil, Ale vše, co spatřil jsem zde v blízku, soustrasť mělo s mého srdce žaly:

zmrzačelé jedle v třasavisku, any suchy, prosty kůry stály, zkomolených paží, vetchých vlasů, chorou nohou v bahně, téměř k pasu,

jako žebráci, když za potopy touží nalézť chatku svou, svůj lán, jenž jim po otci byl v úděl dán, a svých dětí zanesené stopy.

S oné hory hrůzné, srázné stěny do kraje jsem zíral zamyšlený, jak raněný krahuj na dostřehu, na Zelnavských vršků ladný svah,

na půvaby povltavských břehů; těžké moje srdce míjel strach, že by duše v oblaka se nesla, kdyby noha má snad náhodou

v hrůzně klidnou propasť plesa klesla, jež se hloubí černou pod vodou a mně volati se zdála tiše: také u mne čarovná je říše;

ale klidnější než tvá je mnohem, přesvědč se a dej té svojí s Bohem! Přece, přece jsem se vzpamatoval! Vrátil jsem se v lesa místa skrytá,

duše byla živobytí syta, jenom hrudi vzdor je dále snoval. Lidé v rašelništi ani slovem netrýznili duši řečí planou,

ani chválou jakous, ani hanou, všecko jak by skryto bylo rovem, jako by ty hory, les i niva, vše, co v zraku přírody se sloní,

vzrostlo na Šumavě teprv loni, nebo já tak trávil od jakživa; ba snad ani doma nehovořil žádný o tom, čím se duch můj mořil.

Však když na dýl odcházeli z díla za svátku anebo za soboty, tu i mne jaks opouštěla síla, a ty různé mého žití psoty

tiskly se mi kolem staré plece, až konečně ulevily přece. Víte přec, když soumrak rouškou svojí ostrosť rysů v měkké tvary jemní,

když se barva jedna s druhou pojí v ladný tón, a mrtvá bledosť temní, že i spory duše všelijaké mírní se a tratí ostří také,

až pojednou vše se k sobě vine a mír duše slzou z oka plyne. A tak mně též bylo; bolesť sprahla, ruka času na srdce mi sáhla,

klid se vrátil uslzelým tvářím, láska zbyla, prchnul hněv a žal; nerozvahou jsem ji omlouval, a, k čemu se právem znám, svým stářím;

říkal jsem: vše bylo z vůle Boží, proč jsi růži vsadil prostřed hloží, ve zvětralý kámen a ne v hlínu? odpusť jí to náhlé přečinění,

věř, při slunci na tom světě není ani zlatý vlásek zbaven stínu! –