XII.

Čas unikal, den přiletěl, kdy Václav do Vídně jít měl, a ve vzpomínek vírném davu šel, rodný opouštěje dům,

na milý rozloučit se Chlum, slov, jež chtěl říci, plnou hlavu – když překročil však síně práh, byl něm a nemoh’ slova říci,

hned zahořel, hned bledl v líci a stál, jak hrdlo by mu stáh’. Tak nikdy ještě nešel z domu; byl zamyšlen a teskliv k tomu

a různý ovládal ho cit: hned veselý, že blízek cíle, kde bude s Janou v lese žít, hned smutný, za drahné že chvíle

ji nespatří an spěchá v dálku. Žal s radostí v něm vedly válku, až dojat v srdci přehluboce své Janě slíbil rukou dáním,

že bude-li to jejím přáním, k ní jistě přijde na vánoce, by její očí žár a jas a teplo její duše jemné

zpět odnes’ do své síňky temné pro města dlouhý zimní čas. Když mluvil, Jana smutna byla a „Přijeď“ v slzách promluvila,

až matka, sdílně cítíc s Janou, tvář líbala jí uplakanou. Leč otec, kouře z dýmky svojí, děl, přecházeje po pokoji:

„Nu, juž mi přestaň, Jano, vzlykat, teď musíš, milé dítě, zvykat, když povinnost ho volá v dál,“ a nuceně se Janě smál.

Když Václav z Chlumu domů šel, snad na stokráte zůstal stát a pokaždé se ohlížel, by spatřil bílý šátek vlát,

jímž Jana dávala mu s Bohem a byl by častěj činil mnohem, leč do cesty mu stouply skály a na nich čilimníku trsy

i lesy s větnatými prsy, a hlas i šátek znikly v dáli. Stesk ve mlýně byl ještě větší, a různých příprav kvap i šum,

a matčin pláč a sladké řeči ten večer naplnily dům; tu každé chvíle bez ustání byl polibek a objímání,

a k hrudi vinula se hruď a pokaždé a zas a znova máť rozmluv zakončila slova: „Jen, zlaté dítě, hodný buď!“

Též Vraný při takovém ruchu byl v srdci zarmoucen i duchu, a čelo bylo plno rýh, ač z příčin dílem jinakých;

bylť otčim synovi ten den zas víc než druhdy lhostejen. To hnětlo Vraného, an chtěl, by syn jak otce rád ho měl,

leč mluvě o tom v taji s ženou zas udusil ten trapný cit. „Jsem cizí,“ děl, „zda můž’ to být? ba mám to za věc přirozenou.“

A víc by pro sebe ho jal, šel před odchodem k Václavovi, by v taji peníze mu dal a pravil: „Na oblek měj nový,

a v lepším až budeme stavu, dám rád ti také na zábavu.“ Té noci prchal klidný sen všech, kteří Vášu rádi měli,

a za červánků druhý den jej aspoň v duchu líbat spěli a každý v očích slzu měl, i mlžná jeseň, jdoucí poli,

když do toužené dávno školy za jitra teskliv odjížděl; však perel nejvíce se lilo do smutných lící mateřích,

že více jich než rosy bylo za jarních nocí na keřích, i byla všecka rozechvěta, jak šel by Václav konec světa,

zrak hasl jí jak světlo v mlze a nemohla ho líbat dost. Leč také Janin smutek rosť, a když druh odjížděl, té chvíle –

byl úsvit – na podušce bílé jí zjevily se v lůžku slze. Čím Václav od Chlumu byl dál, tím více Jany vzpomínal

a čím přijížděl k Vídni blíž, tím u srdce mu bylo tíž, až v jejím žití plachém vření byl všecek jako u vidění.

Co viděl, bylo jako sen: ten lidí kvap, jenž rostl stále, to panské žití okázalé a hříchu vyfintěný plen;

ty vlny lidového moře, v něž zlato v hojných pramenech se vůkol sbíhá z krajů všech, i smích, v němž hyne výkřik hoře.

Zřel onen nový Babylon, kde po snadném je chlebě hon, kde chuďas v tuhé strádá práci a boháč do křesla si sedne

a hýře v noci, spí jen ve dne a zase k požitku se vrací; kde tlupy hejsků s tupou lící šat bláznů nosí na ulici,

kde vilnost při stálém je hodu, a podvod tuční při obchodu, a ducha vznešenost a vzlet v svou sínku skrývá se – svůj svět –

a nedbá, mimo že, jak brav lid venku spěchá do zábav a za laciný žert a smích dá třeba poklid duší svých.

Vše Váša v krátké době shleď a pečliv ku práci vždy seď neb listy na Chlum psal a domů, leč brzy smutek přišel k tomu;

byl stále jako rozrušen, pryč z Vídně toužil k Janě, ven a neměl nikde ani stání, až přes Střelovo varování

přec soudruhy se svésti dal a častěj lékem číši bral, by zapil stesk a duše kvil, jenž junácké mu srdce ryl.

To stávalo se častěj pak, až srdci mladému a hlavě vždy zastesklo se po zábavě, když nad čelem mu želu mrak

svá křídla náhle roztáh’ sivá, ba pozděj – dřív jen v jakés hrůze – sám přátel hledal družné schůze a síně, kde se hrá i zpívá,

by stichl sup, jenž hruď mu kloval, až toulky ty si zamiloval a různých chtíčů chabý plen spěl za požitkem dál co den.

Vždy řídčeji a samoděk tlum oblétal jej výčitek, že rodiče i Janu klame, leč potkav soudruhy neb známé,

šel s nimi zas, kde číš se pění, a žert se ozývá a zpěv a smích a hovor svůdných děv, jež vystrojeny okázale

hned v Orfeu se sešly s nimi neb na předměstském druhdy bále a zraky barvou zvětšenými svých lákaly jej do tenat;

a Václav bránil se – a pad’. Žal rozerval mu duši mladou, že ty, kdo cítí doma s ním, tak bídnou obetkává zradou,

že za všecko tak nevděčným, a ve snu matku zřel a Janu, jež majíce tvář uplakánu, jej prosily: „Ó vrať se zpět!

V žal velký ponoří tě svět, buď zase jako dřív jsi byl, či nelekáš se oněch chvil, až spatříš nás? Zda v ňadrech s mukou

smíš klidně ruku stisknout rukou a dát jak ondy polibek?“ A Václav zachvěl se a lek’ a domů z Vídně chtěl a pryč

v té lepších citů náhle vzněti, leč srdce žal chtě zapomněti, spěl k veselí, kde lestný chtíč svou tajemnou naň vrhl roušku,

by znova zkázu v častém doušku pil z číše vášní divokých. Tak před zrakem mu stále bledli, kdo dřív jej k svému srdci zvedli,

bled’ mlýn i Chlum i rodný jih, až časté hýření a kvas a dlouhé bdění mnohých nocí jej povalilo do nemoci,

dřív, vánoční než přišel čas. Juž napřed rodiče se ptali, kdy Václav přijde, jako chtěl, že saně by mu objednali,

by ze stanice domů jel, že všecko se naň těší z duše, a Střelovi jej na hod zvou a jak ta chvíle zvolna kluše,

kdy ve mlýně ho obejmou, leč Václav nemoh’ ani psáti, a místo něho napsal druh, že nemůž’ na cestu se dáti

té doby Dolejš v rodný kruh, že přátelé ho želí všici, an delší čas byl v nemocnici. Byl velký v mlýně pláč a žal,

a z ňader vzdechy letly steré, leč Vraný hned se uchystal, že do Vídně se odebere a nedav brát si živou mocí

dal na cestu se ještě v noci. – Jak nůž by do srdce mu vrazil, stál Vraný, těžké strasti plen, když slyšel, jak se Václav zkazil

a proč tak zle byl nemocen, leč nezanevřel náhlou zlostí, ba laskav mluvil: „Probůh, slyš, těch přátel toulavých se zhosti

a všecko zase napravíš, vždyť na záhuby stál jsi prahu; což zapomněl jsi na přísahu tam v kapli Svatovítské loni?

Hleď, matka doma hlavu kloní a pláče pro tebe v zlé tuše, což neslyší jí tvoje duše? Juž vzmuž se činem, nejen slovy

a začni nyní život nový. Z nás každý klesl v žití snad, neb druhdy tu i tam se chýle tkvěl ve předivu různých vad,

jen vzlet-li z něho pravé chvíle jak motýl z kukle zase ven; jeť život lidský věru sen, a ty snil’s těžce, milý hochu,

teď jenom vůle, síly trochu, a vše se podá s Pánembohem. Víc práce bude ovšem teď, vždyť pozadu jsi zůstal v mnohém,

leč přes to, Václave, se hleď, bys plně zdráv byl za čas krátký a na druhé nám přišel svátky.“ A dodal ještě: „Chudák Jana

víc druhých byla polekána tou zprávou, která přišla k nám a její radost je ta tam, že s tebou ve svatý hod příští

zas jezdit bude na kluzišti.“ „Až velkonoce přijdou, k vám,“ děl Václav, „jistě zavítám, však což pak maminka, je čilá?“ –

„Až na ten strach a na starost, že ošetření nemáš dost, a mnohou slzu uronila; hůř na tom v zimě Střela byl.“ –

„Aj, proč pak?“ rychle Váša vece. – „Buk při kácení na pasece zle na noze ho pohmoždil, ba posud není dobře zdráv,

tož – hlavně tebe se to týká – všech poručnických vzdal se práv a ve mně máš teď náhradníka. ,Nač,‘ děl, ,bych mezi vámi byl?

jste otcem, otec líp to spraví‘ – a soud mě také potvrdil. Jsi spokojen tím, synu?“ – „Jsem,“ děl Václav vesele a hbitě,

„teď aspoň nemusím jak dítě snad Chlumským ruce líbat všem,“ a spokojeně mnul si dlaně, „jsem mužnějším též proti Janě,

tím jakés jho jste se mne sňal,“ a Václav hrdě prsa vzpjal. Tak vše si řekli v krátký čas, a Vraný v mlýn se vrátil zas,

ač těžký žal mu duší táh’, než Václav se mu zapřisáh’, že jiný bude od té chvíle v svém každém myšlení i díle.

Čas, ve Vídni co otec dlel, zas Václav Janu v mysli měl; však potom mnohý toulek druh mu namlouval: „I chraň tě Bůh!

ne jet, ni psáti nesmíš domů, jak z počátku jsi míval zvykem; teď Střela není poručníkem, tož nemáš příčiny juž k tomu.

Pojď, vína číš to všecko spraví; ať Jana s jinými se baví, ty také s jinými se těš, tak nic si nebudete dlužni!

Drž s námi, dokavad jsme pružni, vždyť beztoho, až přijdem ven, kams do hor nebo na samoty, pít mléko budem u kamen

a rybím tukem mazat boty, by nemokly nám v lesa bahně. Pojď, proležel jsi času drahně, teď s námi se zas veseliž!“

A Václav konal jako spíš, a nezřel, nad ním že a Janou ten anděl, jejich rty jenž spial, v mlh sivé roušce zanikal

a že mu z očí slzy kanou.