Jede Oldra hájem,
srdce mu to svírá,
k šumné vodě zpátky
sivé oko zírá.
Zří, jak za ním v dálku
patří děvče prosté,
a jak její krása
dálkou jenom roste.
Nad hlavou mu křídlem
její píseň šumí,
popěvek to štěstí,
zda mu porozumí?
Porozuměl. – Z čela
vlas si stírá rusý:
„Božena, ta dívka,
ženou mně být musí! –“