Uprostřed zahrady zahradníkův dům, v něm s matkou dvě líbezné děti a stálý od nich šum.
Tam hoch tmavovlasý a dcerka plavovlasá, dvě roztomilá stvoření; druh nad družku jásá,
hoch veselý, čilý, dceruška anděl bílý. V zahradu svítí vesele májové slunce,
jabloně kvetou, kvetou růže, všecko kvete, všude je kvítí.
Slunci se děti radují, s květu na květ motýli přeletují. Děti vstávají
z postýlek, očka se jim nítí, v košilkách spěchají k oknu, s andělem andílek,
radují se jaru, kvetoucím jabloním, kvetoucím růžím i slunce žáru;
přeletným motýlům s křidélek ladem. Kéž můžem také tak honit se sadem,
v tom milém slunci, v tom jaru mladém do libosti, do sytosti,
bez šatu, v nichž nohy se pletou, všeho prosti! A v pochvatu
spěchají z přitmělé síně ven; na světlý den, jak jim je k chuti.
Matka kdes po domě kutí; sklonili hlavy v poradu: Svlékají košilky, andílci jsou z nich nazí,
ven běží do sadu, vlásky si nazpět hází, blaženy v slunci se sloní, hlas jejich radostí zvoní.
Ze slunka mají zlatý, průsvitný plášť; jabloň květ vonný naň roní, sadem se honí
hned spolu, hned každý zvlášť, nahoru dolů laškovně pobíhají
rychle, jak ve větru pleva: maličký Adam a Eva. Mladistvý jarní jih roznáší vůkol jejich smích.
Úzkostně matka volá, když zřela děti: „Domů, sic tělíčka holá poškrábou holé vám sněti,
slunce vám ožehne tvářky, zvadnete jak kvítí polní!“ „Slyšelas snad jeho nářky? radostně skáčem, jsme volní,
jsme jak to na luhu kvítí; květ, jenž se se stromů shýbá, hlavy i plece nám líbá. Chceme jak motýli žíti,
jako to polní kvítí okolo lučního zřídla, slunce a volnost chcem píti jako ti nebeští ptáci,
slunkem nám narostou křídla!“ A pak se do síně vrací. Na sad zří duše jich měkká, dokud v něm slunce těká,
a když se za obzor skloní, v tvářky jim slzy se roní.
Cookies on Poetry Cove