Měsíc se zakabonil v líci,
chladný od severu táhne van,
tma roste kolem se všech stran;
svá přání vrhám oknem na ulici
a zavírám.
Co také s přáním, nechceme-li žíti,
když příkoří a han je právě dost?
Tu z mraku vyplul měsíc: velký skvost,
a podál z pole slyším píseň zníti;
jsem náhle stesku prost,
víc slyšet ždám
a okno znovu otvírám.
Jsem usmířen!