XI.

V škol ruchu rodičů dle soudu byl Václav jako ryba v proudu a vesele a často psal, že z hoška studentem se stal.

Mlýn otcovský jen jednou v roce šel navštívit; vždy na vánoce, a hned, jak přišel v radost všem, byl Chlum mu druhým domovem.

Jak blažen Václav domů lít’, vždyť mohl k Střelovým vždy jít a častěj hovořiti s Janou, jež s matkou v rodném skryta domě

vždy mile vedla si a skromně a stávala se sličnou pannou, když Václav, přírody jak zvykem, nechť moudrým jinak, tělem svým

byl vytáhlým jen studentíkem, leč ne jak ondy nesmělým, spíš něco svítilo mu v oku, co vzdorem přicházelo v jev,

i v žilách prudší vřela krev, nechť osmnáct měl teprv roků; byl jaksi odvážlivým trochu, ač více ohně svědčí hochu,

jejž mužný život k sobě láká jak jaro motýle a ptáka. Však něco v srdci jich i hlavě juž mnohý tkvělo okamžik,

co ondy sletělo v ně hravě: to tajemné byl touhy vznik, jež v čarodějné jara chvíli v květ chtěla hnáti divnou pílí

jak u myslivny bujný hloh, v němž strnad svoje hnízdo schoval. Co osud asi pro ně snoval, by blažit je neb zranit moh’?

Jak budou asi kvapem let jich srdce kvést – či krvácet? Tak rostli oba vedle sebe, leč myslí různili se přeci;

jak sokol toužil Váša v nebe, pout veškerých chtě býti prost, a Jana, linduška jak v kleci, na rodném krbu měla dost.

On, vypěstěn jsa města ruchem, zřel dvornost mládců, úsměv děv a rychlej proudila mu krev, až nesen různé četby duchem,

přál družku míti po svém boku, jež panenkou mu tkvěla v oku a pro jejížto rtíků květ vše na světě chtěl zapomnět.

Leč ona štěstí měla v těch, již pěstili ji vrchem něh, vše konajíc, co v mysli měli, a říkávala častokrát,

že kdyby muž snad chtěl ji brát, a nechať by ji vyháněli, přec s nimi loučit nebude se, jen u nich žít že bude v lese,

jak nyní žije zas a zas – než také srdcím vládne čas. Tu přišel náhle skok co krok čas Bělských prázdnin, druhý rok,

a znova radost mlýnem vládla; jun blažen byl a matka s ním, vždyť spokojena zrovna mládla i s hospodárným mužem svým.

Když Váša různé knihy nesa den druhý k Janě na sad šel, zřel z besídky, jak cestou z lesa s kýms k domu Střela zatáčel;

byl myslivec to v tváři snědý a pěkných mravů, prostých vad, i jeho úbor temně hnědý na štíhlé tělo švarně pad’;

byl asi dvacet a pět roků, vlas temný měl a zvučný hlas a po myslivcovu jda boku čil odvětil vždy na dotaz,

a když s ním u zahrady byl a podél plotu kráčel maně, sňal klobouk, uklonil se Janě a s úsměvem ji pozdravil.

Leč sotva že to Václav zřel, byl jeho zrak dvé žhavých střel, i ptal se Jany, kdo ten pán, jenž pozdravil ji níž se kloně.

„Pan Jarý,“ děla, „od Třeboně a je k nám taxátorem dán, chtělť otec, aby z kmenů směsi zas časem řádné byly lesy,

tož chodí pilně hvozdy měřit, jak žádá nové vědy řád; je na Chlumu prý velmi rád a vstává, jak se začne šeřit;

vždy dopoledne tráví v lese, když lidé stroje mu tam snesli, a co tam změřil, domů nese, však odpoledne pilně kreslí

a počítá; je hodný muž.“ „A je tu dlouho?“ – „Měsíc juž.“ Krev stoupla do Vášovy tváře, zrak pln byl divné jakés záře

a v srdci ho to bodlo v ráz, i ptal se dál: „A nevíš as, jak dlouho tady měřit bude?“ „Zlá v skalách prý je práce všude,

děl otci,“ mluvila zas Jana, „zvlášť západní kde řeky strana, leč za dvě, za tři léta přec že doufá hotovu mít věc,

když pohoda jen bude k tomu.“ – „Tak dlouho bude u vás v domu?“ děl Váša s rozpálenou tváří. – „Co platno, když to musí být;

jeť práce víc též v kanceláři.“ – „A bude u vás také žít?“ – „Nu ovšem, kamž by jinam šel, toť, pravil otec, bývá všude –

i soudruha snad míti bude.“ – „Já hned bych se jím státi chtěl.“ – „Vždyť vyšší scházejí ti školy.“ „To právě zlobí mě a bolí,

leč Bělou odbytu juž mám, jho školáctví juž svrhnu dolů a na vysokou půjdu školu, však té až někdy vale dám

a v klín se vrátím našich hor, též budu jak pan taxátor.“ – „To může být, jen dbej mé rady,“ děl revírník, jenž s hostem teď

všel netušeně do zahrady a představil jej, „jen si hleď svých studií a pracuj s chutí, ať jiní co chtí kde chtí kutí,

ty s knihami se pěkně bav a nedbej na vtip takých hlav, jež druhdy prociví až k ránu při dýmce, karbanu a džbánu;

to nikdy k dobru muže není! No, kdy jsi přišel?“ – „Včera už.“ – „A zdráv a čil, jak vidět. Nuž, a jaké pak máš vysvědčení?“

A Václav pochvalou jsa jist dal revírníku ruče list. Když polesný ho nazpět dával, blah na rámě mu poklepával

a děl: „Nu, nyní doma svolí, bys mohl na vysoké školy, z nichž až se vrátíš někdy zpět, máš otevřený celý svět.“

Když potom po hodině skorem pan Střela s mladým taxátorem a s hajnými šel zase k boru, dál Václav tiše, nerušen,

přeď rudou nitku rozhovoru, a když se ukláněl již den, a čas byl nazpět domů jít, tu Janě v oči hleděl chvíli

a děl, že k vůli ní tak pílí s tím učením, však že si žádá, by trochu víc ho měla ráda. „Víc, kterak víc?“ se Jana ptala,

„vždyť přímo za bratra tě mám, juž od těch dob, co chodíš k nám, a v čas, když tebe nevidím, vždy obrázkem se těším tvým,

jejž poslal jsi mi ondy z Prahy, jeť nad jiné mi dárky drahý, a klesám nad ním v častou dumu a vmyslívám se v onen čas,

až na myslivně budeš v Chlumu a s námi chodit zas a zas.“ „Tož Jarý je ti lhostejen?“ „Mně? Úctu k němu chovám jen,

nechť častěji s ním mluvívám.“ „A ke mně?“ – „Tebe ráda mám.“ A Václav nesen lásky zvěstí děl zanícen: „A ty’s mé štěstí,

nic bez tebe mi život není –“ a s retem ret plál v políbení... Tak den se nyní se dnem střídal, a Václav často Janu vídal

a doma vždy jen myslil na ni, a stále rostlo ňader plání. Též Jana vždy s ním v duši dlela přes drobných prací různou směs,

a sotva z dálky uviděla, že Váša přes jejich jde les, hned nachem zarudlo jí líce; vždy přirůstala k němu více

a šťastna časté za procházky svou celou poslouchala duší, co Václav mluvil v srdce vzruši o čarném květu první lásky.

To Chlumským nezůstalo v taji, vždyť zřeli mladých srdcí vzruch i že se oba rádi mají, a Střela říkal: „Chraň je Bůh!

Jeť mladý Dolejš hodný hoch, mít úřad bude a mlýn k tomu, zda lepšímu bych někdy komu dát jediné své dítě moh’?“

A paní rovněž říkávala: „Já v duši nejinak jsem ždála; mně nechce ani na rozum, že jiný měl by Janu vzít,

vždyť Václav může dostat Chlum a zároveň tak obé mít a šetřit ze služby i mletí, – my zůstaneme u svých dětí.“

Tož radost měli vždy a znova, jak ze studia Václavova, tak z lásky mladých lidí obou a pěstili ji každou dobou,

a v mlýně přes starostí hejno jak v Chlumě myslilo se stejno.