Vázla slova Oldry – oněměli oba – k olším skláněla se podvečerní doba.
Dívka oddechla si, k srdci tiskla páže, a juž tazatele sama teď se táže:
„Pověz ty mi, pověz, myslivečku smělý, z kterého jsi hradu, jaký pán ti velí?
Pověz ty mi, pověz, myslivečku kalý, proč že jste se v naši dolinečku dali?
Pověz ty mi, pověz, duše moje milá, proč družina tvoje sem se uchýlila?
Pověz, proč jsi z cesty koníčkem svým bočil, proč jsi tady stanul, proč jsi dolů skočil?“
„„Věř, panenko milá, z dobrého jsem rodu, vzal mne Oldra kníže lovcem do průvodu.
Jinou dal se stranou a my v jinou taky, myslím, že nás svedly rusálčí tvé zraky.
Myslím, že nás svedl lesk tvých zlatých vlasů – pověz, kudy cestou povedu svou chasu.
Nechcešli však, věru, rád jsem z toho bludu, u tvé bílé chaty nocovati budu!““
„Nehostí má chatka pány v takém rouše, malou hodinku jen jste tu od Drahouše.
Knížecí to hrádek, rudě krytý horem, pěkná k němu cesta doubravou a borem.
Když si popílíte, věru uvidíte, jste tam na komoni, než se slunko skloní.“
„„Nechceš hostit lovce?““ „Ne já, ale máti.“ „„Sám on tedy, drahá, k tvé se chatě vrátí.
Navrátí se s chasou, sem přilétne znova, chováť v sobě poklad chýška Kresinova.““
Podal ruku bílou, na koníčka sedá, ke Drahouši hradu hvozdem cestu hledá. –
Cookies on Poetry Cove