Les ztopen poslední je slunce září,
z rákosí rybníka se šedě páří,
dvě ličky ještě v rákos plovou,
vše rouškou zakryto je podzimkovou.
Mdle do tmy udýchaný potok vzlyká;
od města v cestu z dálky světlo bliká
a milý s milou po silnici kráčí.
I praví hoch: – Mám věru podzim radši,
než letní čas,
vždyť slunce jas
vše lidem zradí,
když obejmu a zulíbám tě kradí,
leč hodný podzim, jdem-li spolu z dáli
a já tě objímám, vše mlhou halí;
a měsíček též radš mám tisíckráte,
že zvědavé jich oči mlžně mate,
že nevidí a tak je švarně klame,
že víc než oni, my se rádi máme.