X.

Jednou ráno, sotva prstem zlatým zaklepalo slunce na okénku, větříkem k nám mile rozevátým snivý souzvuk zazněl do přístěnku,

neslýchaný dříve v našem kraji, leč tak zvučný, čarodějný tak, že mé ženě plamenil se zrak, jako slunce plamení se v máji...

Poslouchal jsem, zdálo se mně náhle, jak bych ony zvuky býval znal, hovorné hned, rychlé hned, hned táhlé, hned z nich radost byla, hned žal,

jakým pták as dává s bohem jaru – píseň hrál kdos v hoře na fujaru, jakovou si Slovák na salaši dlouhý den a žalost srdce plaší.

Celá zaměněna žena moje, sotva přioděna vyšla z domku, za ní já. Hle z temna lesní chvoje, z porostlého kyprou jedlí chlomku

k nám se nesly dojemné ty zvuky; na fujary hustých otvorech přebíraly, že se tajil dech, obezřelé prsty pevné ruky,

aby pustily neb upoutaly srdce výkřiky neb duše žaly. Jako kuře pod perutě kvočny nesl k vrchu Marušu chvat skočný;

nelze bylo bránit tomu letu: vědělť jsem, že touha po Slovači v srdci skrytá nutí ji a tlačí, a zas mněl jsem, že z té písně květů

zlatou muškou vzletí štěstí znova, že vypučí zvadlá žití snět, jako ondy za pradávných let vypučela berla Aronova.

Šel jsem za ní, před dílem to bylo, volný tedy ještě kynul čas, slunce právě v zlato potopilo celý dalný kraj, že všechen žas,

a každičké kvítí slzu v zraku naslouchalo ranním písním ptáků. A co bylo? Pod košatou chvojí cikánů byl tábor rozložen:

statní muži v pestrém, vetchém kroji v kruhu nouzí obnažených žen, snědých tváří, havranité kštice, a tlum dětí nahých z polovice

s pláčem, smíchem, s popěváním, vřískem, válel se tam na vozíku nízkém, vedle něhož kyprý spásal drn koník malý, suchý jako trn,

a blíž něho, u dvojkolé káry, starý soudruh, jehož nozder páry tak smutným se nesly k zemi proudem, jako sám on každým těla oudem.

Od vozíku asi dvacet kroků o peň buku opřen seděl muž v temné kazajce, pás kolem boků, na něm drobné cetky a v něm nůž,

jaký horal,upíná si k straně k různým potřebám a ku obraně; černé vlasy velkým pod širákem stínily mu čelo temným mrakem,

oheň v oku plál a v snědém líci hněv a smutek v náručí si klesly a vstříc mně a ženě mé se nesly, jako kdyby vzdorně chtěly říci:

Co zde chcete, smělí vyzvědači, u nás, které bída s nouzí tlačí? Co vás vyvolalo z vaší chaty, soustrasť není, ale spíše zášť,

nebo úšklebek snad jedovatý, nebo všecko pospolu a zas zvlášť! Ale hned zas odvrátil své zraky, na fujaru pak, již v rukou měl,

ústa svá a hlavu ukláněl, zpěv z ní vyluzuje všelijaký: stromů rozhovor i hlasy ptačí, až konečně vše se v píseň stáčí.

Zachvělo to ženy duší citnou, divnou touhou leskly se jí oči a juž četou dětí neodbytnou ručím skokem pod buk k hudci bočí,

by mu za tu pěknou kytku zvuků, přinesených z jejích rodných hor, dávným předsudkům svým na úkor jako sestra bratru tiskla ruku.

Podivil se muž a ruče vstal, sundal širák s havranní své hlavy, na ženu a na mne pozíral; na tvář sed mu úsměv poletavý;

jako uhlí zahořely zraky, a ret ptal se: „Jste vy Uhři taky?“ „Slovenka jsem,“ Maruša zas na to, „Čech můj muž, já přišla jsem s ním z dálky,

konec oné košutovské války, novým domovem mně země tato. Za tu píseň moji zakochanou dáme vše, co skrývá chýška stranou.“

A juž spěla Maruša, by dala, v špižírnu co časem uschovala. Zpět ji zase nesly ručí chvaty, by se pobavila s cikáňaty

a jim řekla, zdrží-li se jen, dosť že bude také druhý den, zkrátka byla jako přeměněna... nezkušená ubohá má žena!

Zůstali – a stále písní novou krajina se vůkol rozléhala, dusná byla ženě chata malá se stolem a židlí javorovou;

jak jen mohla, na úboč se dala, košiličky prala snědým dětem, černé kudrny jim česávala, ovíjela hlavy polním květem,

hrála s nimi, kolem honila se, a v svou síňku občas odběhla si, ruče za ní děti pospíchaly, a nazpátek přišla s nimi zase;

koňům kyprou předkládala trávu, nebo do paseky zavedla je. „Musím přec,“ tak děla, „nejsem v právu? vždyť jsou ze Slovenska, z mého kraje,

z něhož přinesli mi tolik zvěstí, že i srdce může jimi zkvésti; a ten Stevo, fujarník ten tmavý, proputoval každou vesku naši,

všecky jeskyně zná, všecky stavy, život na pltích i na salaši; vystoupil až na tu Babí Horu, na Machnáči byl i na Soboru,

a nechť jsou to lidé jenom bědní, tak umějí vypravovať sličně, že bych chtěla slyšeť ustavičně, spokojena od večera ke dni.

Ani nevíš,“ v ucho šeptala mi, „co ta stará věštila mi včera, že prý brzo zrodí se mi dcera, v údolí že nebudem již sami,

a že ono stvořeníčko malé učiní nás šťastny neskonale.“ Usmál jsem se, když jsem ženu slechl, usmál jsem se, ale tajně vzdechl,

objal jsem ji, rtem jí oči suše, a zlá předtucha, jež černý stín vrhla křídlem v čela mého týn, netopýrem ulétla mi z duše,

ba, aniž cit divné choutce bránil, rád jsem byl, že na čas smutku zbyla, kterého jí osud neuchránil; návštěva však ženy nezléčila,

byla jedem jen, jenž nemoc staví, ale potom krutěji a víc nežli nemoc svěžesti nás zbaví a záhubné žene smrti vstříc.

Vše jsem viděl, všecko pozoroval a sám sobě výmluvy jsem lhal, laskavěj než dříve k ní se choval, konejšil ji, těšil, domlouval,

ale marně; více, nežli měla, oko svoje snivé potápěla v les, z kad ohlas fujary, křik dětí mechem chvěl a kyprou třásl snětí.

Divili se lidé na robotě, šeptali si, někteří se smáli a, své hlavy pohromadě, stáli slouchajíce slovenské té notě,

která žalem hned a hned zas plesem dalekým se ozývala lesem, a při níž má žena večer dlouhý proseděla plna divné touhy

u okénka; žal jí s očí splýval, když já unaven juž odpočíval, aby o rodinném štěstí snové silnili mě zase k práci nové. –