X.

A klidněj pluly vory zase v kraj zarmoucený v šíř i v dál, v němž v dávno uplynulém čase tak mnohý požár bojů vzplál,

když meči hrdých bohatýrů byl stíhán Žižkův selský voj, jenž slavně za svou drahou víru a rovnost stavů vedl boj,

a jehož postav hrdé stíny tu v dějích, onde v pověstech skal šerých míhají se týny, až udiven se tají dech

a hlava kloní se a hoří, kdo duchem do těch dob se noří. Prám bez potíže k cíli ploval, a Václav cestou zveselen

do písně rozperlených pěn a v lesů šum si pohvizdoval, leč Vraný pravil: „Rady dbej, nech’ hvízdání, radš zazpívej;

mníť vorař – snad se někdy stává – že hvízdot vítr přivolává, jenž s meluzinou slétá s hory, by potrhal a porval vory;

ač vše to pověra je, vím, přec zvyk a mravy lidu ctím, leč rozvážnou ho hledím řečí v čas vyrvat z různých pověr léči.

Syn ztich’, a oklikami pouště prám vlny proudu sháněl dále v skrýš starověké Živohouště ku strmé, křovinaté skále

a sluji, z jejíž osvětlení lid odhaduje dobu denní. „Což,“ Vraný z předu zavolal, „vy zamýšlíte plouti dál?

vždyť z ,peci‘ juž se slunko ztrácí.“ „Leč je tam posud; proto v práci dnes vytrváme; času dosti přes Svatojanské proudy jet,

vždyť budeme tam věru hned, a zítra máme po starosti.“ – „Já raději bych ustal nyní.“ – „Však druzi dále plouti míní;

jsme věru pozorni a bdělí.“ A dál a dále vory jely, kde ,černý‘ v řečiště si seď, leč vrátný rázně pramen veď

dál na Moráň, kde hojná zřídla vod pltím připínají křídla, by po rozkošných samotách a lučinách a svěžím mlází

se rozhledly, a skalné srázy a smutné nelidnaté břehy v ráz zapomněly zjevem něhy, zde utěšených, kyprých chlomků,

tam v kraj hledících bílých domků i drobných chatek s hrstkou líh pod krovem hruší košatých. A plavci ruče jen se mihli,

přes ,čubku‘ s ,štěňaty‘ se dali, jimž ondy zuby vylámali, a přes ,sklenici‘ v bázni tíhli, jak druhdy provinilci k soudu,

do velkých Svatojanských proudů, jež často za minulé doby těm, kdo zde jeli ve zlých dnech po skrytých v loži kamenech,

na vlhké měnily se hroby a balvanitý na hřbitov; a kde až posud za zlé vody vor neodpluje bez nehody,

když bouře temní nebes krov, a rozvlněným mořem hučí po stráních obou starý les, _ jímž vichor probíhá a skučí

jak bitím rozvzteklený pes... „Hej, pozor, plavci, pozor, lidi,“ děl vrátný, „den dřív prchá nám, než tušil jsem, a za tmy slídí

spíš nehod smečka; vizte tam, juž proudy zjevují se oku, kde přemnohý se s voru zhoup’; jak Ferdinandův zříme sloup,

juž pramen sběhne zrovna v skoku v ten splavu kamenitý kruh, tož dědictvím jak otců máme, za boží pomoc s druhem druh

svou modlitbu teď vykonáme; hoj, zastavte juž, hoďte šrek!“ A po voru kdo plynul, klek’, i Václav s matkou, chvílí těch

jen Vraný po svých drahých boku stál přímo, v ňadrech klid i v oku, leč v duši své pěl vroucněj všech: „Matko Spásy, Jesu Krista,

Panno panen, s nebe hleď, přes zhoubu, již smrt nám chystá, milostně nás k cíli veď; jako plavcům šírých moří

nám též vůdčí hvězdou buď, víra v Tebe ať se vnoří zlatou kotvou v naši hruď! Matko Boží, jejíž kráse

andělský se koří sbor, září svojí k naší spáse zaplaš živlů lest a vzdor; síli nás, veď drahou jistou

přes tůň nástrah, zhouby rej, za skrýš našim duším čistou posvátný svůj plášť nám dej.“ Když zvuky písně takto zněly,

v hruď rozchvěnou je chytal les a šumotem svým dál je nes’; kol skály třásly se a chvěly a vše, co před tím plavci s lidem,

též zpívaly, ač s větším klidem, a slabší zpěv byl vždy a zhas’. A čile spěly vory zas v proud z dálky hovořící hlasně,

kde slapy dva své vody měsí a snubní prozpěvují básně, až po skalách se chvějí lesy; kde ,bednář‘ s ,roháčem‘ se šklebí,

až úzkost plavcům kloní lebi a srdcem zachvívá jim strach; leč opačinář zdatně táh’, a prámy mocí k předu hnané

dál pluly v peřej ,na strhané‘, zkad do tišin je hnala píle blíž k Mařence a Skále bílé a po Žižkově ondy brodu,

když uměl Čech mřít za svobodu, a mimo ,dubíčka‘ a ,lipky‘ i ,línů‘, kamenitých slot... Tu vrátný volal: „Do výhybky!

Jsme na mělčině, pozor, hot!“ Hned v pravo druh zatáhl s druhem, a zase šlo to dobře dost, až v štěrkovišti vázli tuhém,

v němž jak by kámen zrovna rosť. Vor nechtěl živou mocí dolů, ač opačinář s střídním spolu jej tahali a vrátný též.

„Ej, zas nám uvázla ta spřež,“ děl vrátný, „hej, kde kdo jsi sporý, juž neleňte jít pro sochory, je potřebí prám podebrat,

to nejspíše jím pohne snad; a vy všech nejlépe to znáte,“ řek’ k Vranému, „a sílu máte za jiné tři; sem po bok střídě

a pomozte nám juž v té bídě, sic nehneme se brzy tak.“ A Vraný, na vor upřev zrak, chyť bez meškání opačinu,

a kde kdo „váhu“ založil. I Václav pomocen jim byl, byv otcem vyzván: „S námi, synu!“ i táhl s druhy, až vor sjel,

a šťasten zdarem matce děl: „Jen slyšte, jak ty spády hrčí, a jak je rozšuměn jich cval, že kameny, jež ze dna trčí,

svým vtipem člověk překonal; teď budem snad již pokoj míti.“ – „No, nyní nechť se bouře lítí, už přespříliš nás nepoleká;

jen ještě za tou haldou štěrku, blíž chalup, přijdem na ,veverku‘, pak ,kvočna‘ s ,kuřaty‘ nás čeká, a dole na klášterské vodě

chce ,krejcar‘ vyplatit nás v brodě, leč nevyplatí; prámu běh v čas zbaven bude nástrah všech.“ „Vždyť, myslím, bylo jich už dost,“

děl Vraný, „viďte, zde se chytí? My ráno, hned jak den se vznítí, kus pěšky půjdem pro radost a poslechneme cestou lesem

šum stromů s ptačích písní směsem.“ A vrátný, setřev tváře znoj, jim kývnuv děl: „Dnes zlý byl boj, tož pramen ubijeme již

a zítra budem v Praze spíš!“ A ubili a odpočali, a záhy z rána v posled vor se šplouchal vodou českých hor,

kde drobné chaty posud spaly, a kde hned lesů houště sličné na čárné břehů divokosti a hned zas skály nebetyčné

jak věrní strážcové se hostí. Těm u pat divý proud se hrne, jenž o balvany na řečišti v pěn příboj hučivý se tříští,

že srdce lidské hrůzou trne a vylákáno v houšti drozdem dál zatouží se dáti hvozdem, jimž s láskou v srdci přeblaženou

dal Václav se a Vraný s ženou. Je milo nitrem lesů jít, když západ počíná se tmít, až mlčky s tlumem různých běd

za chodcem zavírá se svět a všecko, co v něm víří, k tomu, i žití boj, jenž krev nám střebe, a kde jen nad vrcholky stromů

zříš modré usmívat se nebe a podál slyšíš proud, jenž vkradí hrou věčnou oblázky si hladí, je omílaje jako čas

svou neviděnou rukou nás, jež hladšími chce míti stále; leč menší býváme čím dále, až smrt, jež proudem žití chodí,

nás v klín svůj jako hračku hodí. Vždy mírnějším byl lesů dech, houšť tiše spala šťastná klidem; a zase šlo to po vorech

dál s voraři a různým lidem, tu z proudů ven, tu v proudy znovu po okřídlených vlnách řeky, až tam, kde klášter na ostrovu

spí v ssutinách již mnohé věky; a zase dál, kde v ladném splynu, kryt smrčím, k loži Vltavinu jak po špičkách se tiše loudí

hor Žďárských usmívavý zdroj, jenž půli šíré vlasti bloudí a slavíků si chová roj. A znova dál, kde hrudím nivy

proud Berounky se dere lstivý, až k místům těm, kde dávné doby, když divých vášní rostl vír, jsou rozmeteny králů hroby

a věkův odkazy jak pýr; kde bez lítosti zžehla zloba, co krásou zbudovala doba, když Korandovy chasy vztek

skvost země nejkrásnější ztek’; a znova dál, kde u vln pláči prám pod skal stěny rád se stáčí, zkad v Prahy utěšený sad

zřel věkovitý Vyšehrad, kde v prsti posvátné a klidu vlast skrývá květy svého lidu; kde jasná Libuše kdys stála

a vid, jenž v slunné mysli tkvěl, své zemi napřed zvěstovala; kde milec bohů, Lumír, pěl, až v základech se chvěly skály,

jejž tu, když bouře kvapí z dáli, mní chodec posud hrát a pět vstříc vládkyni, jež v době těžké má z tajných komnat zemi české

zas k nové slávě přijít zpět. Hle, „Praha!“ znělo z plavců úst, a všecko zraky obrátilo, kde z mlhy náhle zřelo růst,

co lidem pouti cílem bylo; a „Praha“ znělo v zad i před, a „Praha“ znělo od skal boků, když vrátný, stoje uprostřed,

prám zvolna plouti nechal v toku, kde šířila se vody dráha, a zas to znělo: „Praha, Praha!“ A věštba Libušina snivá,

měst matka, zjevila se všem, mlh šedým skryta závojem, jak vdova krále pamětlivá, když po dlouhou a smutnou dobu

lká na kamenném jeho hrobu. Jak čarodějný zjev to byl! kol boků královně se vil pás Vltavy, jenž všemu v div

byl poset vltavíny niv a smaragdových luhů zdobou i sadů skvostem v krajích obou. To Praha byla, oul ten zlatý,

v němž práci zdatně žehnal Bůh – ať té, jíž sval se pruží vzpjatý, ať té, jíž k světlu touží duch – zkad nesmrtelných věštců sbor

lid polomrtvý času tíhou z dum slovem probouzel i knihou až po ztrnulé vlny hor, v něž moře cizáctví nám pralo,

by v kalném lůně pochovalo, co k slávě zrodilo se kdys... ký velebný to pohled, viz! Tam z Hradčan královského sídla –

kvas knížat dřív kde častý byl, než falckému krev v žilách stydla, an právě nejvíc vína pil – kde ondy sláva hodovala,

než chabec českou chtěl mít říš, jež strachem jeho za své vzala, chrám velebný čněl k nebi výš, v němž dlouhý vysnívají sen,

kdo s trůnů svých v dob různých chvění a z lidu srdcí ven a ven jsou lstí a dýkou vybíjeni. Jak velký, velebný tu stál

ten králův náhrobek, sám král, nechť jeho fiál skvostný les a kružných oken ladnou směs syn tupý loupeže a války

děl kulemi, jež metal z dálky, i sveřeposti sekerou, zpit vášní, mýtil v hanbu svou; jak velký stál tu znova dnes

a prstem, hrotem věže svojí, výš ukazoval do nebes ku pravdy, práv a světla zdroji. A v levo zřel hled divem jatý

přes hlavy stromů, keřů tlum, kde na pobřeží hřeben zlatý nes’ hrdě uměn zlatý dům, jejž ondy v myslí jarní době

svých dávných tužeb na úlev lid nadšen budoval sám sobě přes nepřátel a živlů hněv; v němž slova se zvuky se mísí

v květ čárný lidstvu na úžas a mrtví k životu se křísí na věčných duchů hodokvas; a dál tam, věž kde štíhlá stojí,

s níž slétlo heslo dávných dnův ku velikému země boji a strachu světa z Husitův – již mřeli s písní na mdlém retu,

ku věčnověké slávě Čech – a z Jana, svou jenž smrtí světu v zlých bludů moři maják zžeh’. Teď náhle přes šíř vodní dráhy

z mlh věčitý stoup’ veleskvost, ta čarodějná spona Prahy, pych země, zdobný Karlův most a věže v jeho koncích obou,

kde havran oklouvaly davy těch v klecích vyvěšené hlavy, kdo padli cizích soudců zlobou, že v myšlenkovém boji duchů

vlast hájili i ve střel ruchu, by přes proud věků, časů šum svět vznes’ je k lidstva vítězům. A v pravo povznášel se Týn

blíž radnice, kde v době hrůzy, v děs nadšeným a v podiv luzy, mřel bohatýrský vlasti syn, a popraviště v kopí lesu

víc rovnala se zjevem svým příšerně krvavému plesu než místům žulou dlážděným; kde posud v noční června chvíli,

když v nebi roste mraků zjev – jak zvěst dí – prolitá zde krev v sbor duchů vyrůstá a kvílí a za vedení Jesu Krista

ta lidu svatá žehná místa a k nebi volá zas a zas, an Týnu v čele na úžas král Jiří u výklenku vstává

a zlatým říše mečem mává, jímž v dálku horské na ochozi práv zemských nepřátelům hrozí a černých mraků plaší tlum,

jímž skryt je Bílé hory chlum, jenž v stálém vyčkávání nyje, kdo skvrnu s hlavy jeho smyje. – Tu věže svatovítské s výše

rtem zvučným zahlaholil zvon a knížeti zněl na poklon, jenž světcem teď je nebes říše; a za prvního zvonu hlasem

pěl pražských zvonů valný sbor, až chvěly se jich zpěvným jasem důl vltavský i srdce hor, jež břehu po levém i pravém

se rděly v slunci usmívavém, a hrdě vzrostlých stromů davy své zbožně ukláněly hlavy. To velký, vznešený byl zjev,

a lidem spěchajícím k pouti v hruď rozchvělou se hnala krev, že sotva mohli oddychnouti; snad slyšeli v tom moři zvuků

zpěv zvonů české země všech a k srdci tiskli s rukou ruku, a v modlitbu se měnil vzdech: „Ó, svaté kníže, štítem svým

buď strážcem nám i budoucím a v kukle klamu, jařmu pout svým věrným nedej zahynout!...“ Co táhlo srdcem matky drahé,

co Václavovým srdcem as, jenž beze slov tu stál a žas’? Proč Vranému lesk slzy vlahé té chvíle skropil obličej?

ký myšlenek a citů rej spěl zanícenou jejich duší? To sotva pěvec ví, jen tuší... Víc druhdy mluví srdce tluk

než lepý obraz, rýmů zvuk a květná slova v ladném svoru; kdož mohl znáti srdcí ruch a cit, jímž ovládán byl duch,

když na břeh vyskočili z vorů? Tou tří dnů cestou ven a ven byl Václav v mysli opojen, a jeho matky temný zor

ssál úžas z proudu, dědin, hor, a častokrát jí zvlhly řasy z té vůkol rozmanité krásy, a s Vášou mnohou vzdechla chvíli:

„Kéž Chlumští by zde s námi byli!“ Den slavný vzešel; s Hradčan dolů zněl stříbrohlasý věže zvon, i šli máť s otcem a syn spolu

v chrám Vítský světci na poklon, jenž pro korunu v chtíči klatém byl při modlitbě ubit bratem, a vévodou jsa, jakých není,

v posvátné kapli dříme zvlášť, skvost českých králů na temeni a na ramenou zlatý plášť, pod jehož řásnost v taji brává,

kdo jemu v ochranu se dává. Zde v slunce nejrannější záři všech první klesli při oltáři a modlili se v skroušenosti

za nástrah světa znik a zmar, za duše mír a srdce ctnosti a za úmyslů dobrých zdar; tu matka, v stálé tonouc muce,

výš k nebi spínala své ruce a, zbožně kloníc hlavu níže, slz ručej utírala s řas a modlila se: „Svaté kníže,

buď strážcem naším v tento čas, na kroky syna mého hleď a svou ho cestou k cíli veď, by v štítu tvého jasné záři

nám těchou byl a berlou v stáří.“ Když Václav, vedle matky kleče, vzdech přitlumených slyšel slov a zřel, jak hojná slza teče

jí z očí, stupňů na příkrov, a kterak v srdci dojat Vraný tisk’ v ruky mozolité dlaně své strastmi prosivělé skráně

a lící úhor přeoraný, tu srdce v hruď mu zabuchalo jak plno strastí, plno vin, a něco pojednou jej hnalo

zpět v rodný na Vltavě mlýn, kde štěstí hostí se a mír; leč mladých tužeb chvat a vír vše zase kvapným vanem svál

a volal: „Výše, k cíli dál!“ Ven z hradu po té pobožnosti zas otec s matkou syna veď, by udivený jejich hled

zřel, jak se Praha čárně hostí na březích řeky na obou, jež z oné vinula se dáli, kde stojí jejich „Bílé skály“,

a kterou nazývali svou, až matce, žalem jaté znova, že Václav, duše její květ, tam s nimi nevrátí se zpět,

ta vřela teskná z duše slova: „Hleď, dítě, odejdeš nám dnes, a mezi námi v prostor šerý čnít hory budou devatery

a devaterý černý les; my nazpátek v hor strmé boky, ty k jiným půjdeš končinám, kdo stříci bude tvoje kroky,

až bez nás budeš sám a sám? Buď hodný v každé srdce zněti, měj Pána Boha na paměti a časný svého otce hrob;

víš, pro tebe že všecko činil a navždy šťastným mít tě chtěl, a když mu anděl smrti stínil zrak zvolna hasnoucí, co děl!

Ó rozpomeň se na to znovu a zaleť často duchem k nám i k zapadlému otce rovu, vždyť jenom tebe, dítě mám

jáť při všem, co jsem přetrpěla, tvé blaho na mysli jen měla, až milý Bůh mi vyšel vstříc a tíh, jichž nemohla jsem zmoci,

sňal s beder mojich polovic a druhému dal tvému otci na bedra statečná a mužná, a jako vděčnost za vše dlužna

je do smrti mu moje hruď; i ty mu z duše vděčen buď, a jestliže já dříve zhynu, pak za mne ho též miluj, synu,

a na mysli měj vždy a všady, že bez něho mlýn nebyl tvým a jeho bez píle a rady dnes žebrákem byl’s hotovým!“

A Václav, pláčem matky jat, kol krku chyť ji na pochvat a líbal jí a v srdce tluku i Vranému chtěl líbat ruku,

leč tento dojemně naň hleď, a rychlým vzmachem ruku zveď, by překonán jej k srdci tisk’ a div že blahem nezavýsk’,

když slovem tichým, prostým zdob syn matce hovořil i jemu: „Bůh za svědka buď slibu mému, že vděčným budu po sám hrob,

a jediná-li slza žele v tvář tryskne vám a z ňader vzdech, a rýha zjeví se vám v čele u vážných o mne starostech,

pak nechci klidu srdce míti; ať jako sosna bleskem vzplanu a ztratím všecko, i svou Janu, jež v duši hvězdičkou mi svítí –

ne, nikdy!“ – Tu máť při té zvěsti mu na hruď padla v blahém citě a líbajíc jej křikla v štěstí: „Ó, dítě mé, mé drahé dítě!“

Teď Praha, po níž zatoužila, hned stokrát vábnější jí byla, a že své milé s sebou měla, i na Lipovsko zapomněla,

kam s mužem, syn když došel cíle, jak holubi dva letli zpět, by mnohé vzpomínali chvíle na sdružených svých duší květ,

jejž v dálce u Bezdězských strání svým štítem svatý patron chrání!