K jezeru vedla pěšinka
okolo domku skrz blata,
z okénka dítě zíralo,
jak ondy dcerka má zlatá.
Kulatý český obličej,
hluboké, veselé oči
srnkou se na mne zahlédly,
ponejprv z háje když kročí.
Kráčel jsem divně zamyšlen,
vše se mi kouzlem být zdálo –
vzdech’ jsem si; za mnou z chatrče
hrdličí srdce se smálo.
Smála se rtíků poupata,
smála se očka i tváře –
hned byl vzduch samý popěvek,
nebesklon pln zlaté záře.
Na nebi v bílých oblakách
zřel jsem, až hlava se točí,
napořád oblý obličej,
napořád hluboké oči.
Napořád svoji dcerušku
milou, jak skřivánčí zkázka –
Bože, jak divná kouzla má
taková otcovská láska.