„Nuž, půjdem do Šumavy!“
druh druhu v prázdni děl,
a po studentsku svázal,
co v ranečku míť chtěl
a již jsme tíhli vzhůru
jak srni skok, co krok,
leč domů listy psali:
„K Vám, dá Bůh, na přesrok!“
A kam jsme cestou přišli,
tam všude zavzněl zpěv,
vždyť proudila a plála
nám v ňadrech bujná krev;
a žertu pln a smíchu
byl družný rozhovor,
a srdce blahem rostlo,
a krásou modrých hor.
Tu s kolem stenajícím
jel táhlým úvozem
vůz prostý s šedou rakví;
a lid šel za vozem;
a na víku té rakve
hoch outlý hořce lkal,
a zas a zas ji líbal
a vroucně objímal.
Vždyť v rakvi byla matka
a hoch byl sirotek;
dub tatíčka mu zabil
a matku zármutek;
my stáli, pozdravili
a zřeli na průvod –
šíp úzkosti nás náhle
u prostřed srdce bod’.
Všem bylo nám tak smutno,
kdo otce, matku měl,
a zpěv a hovor hlučný
té chvíle oněměl,
i lesní ptactvo ztichlo...
My psali: „Máme chvat,
zde smutno, jdeme domů
Vás, drazí, zulíbat!“