V stín hvozdů chůzí unaven jsem leh’
a zřel, jak v houšti, několik jen kroků,
mladistvá srnka vázla v tenatech;
noh tajná křídla klesla, váznul dech,
a krásná hlava nyla v tuhém oku.
A ručím skokem byl jsem srnky blíž,
své mdloby nedbaje, ni z mechu lože,
v ráz soucitně jsem krutou oka tíž –
vždyť mladý život prchal z ňader již –
strh’ hbitým zasáhnutím svého nože.
Dnes na to nenadále myslím zas;
zřímť dívku, posud dítě, jdoucí k plesu–
zda, srnko, nežli skončí mládí kvas,
kdos z různých tenat vybaví tě as,
jak sestru tvou druh pošumavských lesů?