Hory modrají se, nebe siná,
mladým setím rozvlněn je luh,
zemí chodí Vesna dobročinná,
modrým nebem žehnající Bůh.
Myslím na svůj domov v temné dáli,
čím víc myslím, roztoužen jsem víc,
srdce mi se třese, čelo pálí,
jiskry prší z temných zřítelnic.
Zahradu zřím zase domu kolem,
samý ptačí zpěv v ní, samý květ;
těkám bujným luhem, jarým polem,
dětskou písní rumění se ret.
Trhám květ – dlaň prázdna – srdce puká,
a přec dobou okouzlen jsem tou;
čemu lidská nestačila ruka,
skyť mi anděl písně myšlenkou.