Již dlouho nemyslil jsem na Tě,
mé něžné dítě, jako dnes,
když při červánku rudém zlatě
své verše skřivan v blankyt nes’.
V té sloce dojemné a prosté
Tvůj zpěv jsem poznal, milý tak;
já cítil, jak má duše roste
a s ptákem stoupá do oblak.
Můj zrak se topil v rose vlahé,
až znikla kolem tvorstva směs,
té chvíle, moje dítě drahé,
vnik’ za Tebou jsem do nebes!