Den slunný byl a moře snilo,
kol dokola znik’ očím svět,
jen malou loďku vidět bylo
kams širým mořem uhánět.
Já přál si v oné loďce tiše
plout bez zachvění sám a sám
ku klidným břehům věčné říše,
ku hrobu tichým končinám.
Tu přišla’s Ty a něžnou rukou
mou ruku uchopila’s v chvat
a výtkou děla’s jemnozvukou:
„Chceš samotnu mě zanechat?“
Což četla’s myšlenky v mé duši,
že chvěla jsi se jako květ,
když uvadnul a jeseň tuší,
a do mlh zavíjí se svět?
A posud, posud myslím na to,
jak přešel v běl Tvůj líce nach,
a srdce bylo strachem jato
tam v dálce Pontu na vlnách. –
Teď sním, že sám v tom pluji moři
v kraj neznámý jak v onen čas,
a Tebe na břehu zřím, v hoři
jak ruce lomíš zas a zas.
A ňadra má se chvějí v muce,
když na Tebe se zadívám –
Ó pojď, ó pojď a dej mi ruce,
ať vím, že posavad Tě mám!