Drahá! zda v dálce pomyslíš,
že duch můj vždy ti bude blíž,
že k tobě láskou připoután,
že bez tebe jen ve snách žiju
a bez objetí tvého nyju,
že v duši mé tvůj věčný stán.
Zda pomyslíš si na ten den,
kdy v čarokrásný, milý sen
mne úsměv tvůj byl konejšil;
kde ve tvůj klín jsem sklonil skráně,
a ret tvůj jako úsměv Páně
mé žhavé čelo ochladil.
S bohem! až uzříš stromů květ,
až bude ptáče písně pět,
ty písně, jež jsem tobě dal,
pomysli: jedno srdce bylo,
co andělem mne v nitru krylo,
a nyní kleslo v smutek, žal.
Nech k tobě mluví les a hrad,
a každý kámen, potok, sad,
i větřík, zlatá v poli žeň,
nechť každé kvítko tobě poví,
jež v hebounké si trávě hoví:
O rozpomeň se! – rozpomeň!!