Vznítilo slunce svoji tvář,
to bylo podvečer k páté,
rozlilo tajemnou svou zář
kolem Tvé hlavinky zlaté;
ústečka vzdechla naposled,
naposled leskly se oči,
rtíček Tvůj chvěl se, bled a bled –
ach, jak mi hlava se točí!
Vzal jsem Tě v lokty vyděšen –
posavad hrůza mne drtí –
chtěl jsem ten nejkrásnější plen
vyrvati z náruči smrti;
nechtělť jsem věřit’ nikterak,
mrtvou že v loktech Tě nese,
vroucně jsem líbal zhaslý zrak –
Ach, jak mi ňadro se třese.
Jaká to strašná skutečnosť!
Bez Tebe života není;
z duše mé vyrván drahý skvost,
plano mé pění a snění;
na srdci těžký leží mrak,
noha má okovy vláčí,
ach, že jsem Tebe vzdálen tak!
duše má utone v pláči.