Vzhůru, vzhůru, letní noci,
opusť pažit vřes i sněť,
zlatořasný den tě plaší,
a skřivánek už se vznáší
v blankyt, nuže domů leť!
V trávě procitnuly květy,
vlašťovice kolem střech,
mladá žínka v myslivárně,
a tam v oblak tihne švarně
sokolík už na dostřeh.
Jenom sem tam mrtvá kvítka
s bohem dala družkám svým,
zvadla vroucí slunka láskou,
nebo chladných větrů zkázkou,
nebo těžkým krokem mým?
Noci! dušemi těch kvítků
mohútná svá křídla zdob,
vímt’, že zaneseš je vzhůru
a že svitnou s nebes kůru,
jako hvězdy na svůj hrob.