Vzhůru peruti mých písní,
prchni chmuro nelibá,
radosť žití v ňader hloubí
mně jak svlačec srdce vroubí,
lesa klín mne kolíbá.
Sladkým tonům do náručí
padá rhytmus plných slov, –
Bůh ví, zda z těch písní slítne,
až mé vlasti ráno svitne,
jedna v pomník na můj rov?