Je temná noc; jen srdce mé
vnitř ňader zbojně buší,
a myšlenky jak bachantky
mou obskakují duši.
Ta jako radost směje se,
ta jako rozkoš výská,
ta vznešenosti korunou
na pyšné hlavě blýská.
Ta záhad tmu chce proniknout,
ta v slunný jas se hrouží,
ta jako důstojnost vždy v před
všech ostatních být touží.
Ta Mudřeně chce rovna být,
ta Venuši, ta Heře,
ta v kněžky oděla se šat,
ta v zbroj, již vojín béře.
Ta jako píseň vznáší se,
ta jako vášeň skáče –
a moje srdce chvěje se
a moje duše pláče.
Toť přání krve vzbouřené
v par světa těžkém dusnu,
však smrt až v dlaně zatleská,
vše ztichne a já usnu. –