Štěp mladý truchlí prostřed sadu,
že vzal mu Sever listů vnadu,
a přes vodu, kde šumí les,
je na úpatí skály nes,
kde sprahl vřes.
Však Sever nedbá; pilnou prací
zpět ku štěpu se znova vrací.
Štěp volá: „Trháš listí zas?
ej; divný je tvůj hodokvas,
rci, k čemu as?“
A Sever perutěmi šumí:
„Však srdce tvoje porozumí!
Tu hrst tvých ozdob, zda-li víš,
na fialčinu nesu skrýš;
je mráz tu již.
Ta bez pokrývky tvého listu
by zahynula v bouře svistu,
a kdo by přinesl nám zvěst,
že mladé Jaro blízko jest?
ó nech mě nést!
I já, když slunce výše stojí,
mám dík za věrnou sdílnost svoji
a v utěšený jara den
jsem vůní zrovna opojen –
dráh čas mi ten!
A krásou světa rozháraný,
jak vánkem létám na vše strany
a na ňadra ti snáším s hor
dav písní: zvučný ptáků sbor,
já plachý tvor!
Tož netruchli a těš se jaru,
až přinesu ti dar všech darů:
skvost svěžesti a vláhy číš;
je štěstím, co teď zhoubou mníš;
V čas uvidíš!