V jas slunce sklonilo se k zemi
a zvolilo ji nevěstou,
i líbá, objímá ji kradí –
ó, vizte, jak se mají rádi,
leč sever zlou je stíhá mstou.
Dnem, nocí zákeřník ten číhá
a rozkacen svůj křepčí rej
a laje všemu silou prudkou,
až krasavici hojnou sutkou
hněv metá v sličný obličej.
Leč slunce, samá něha, z rána
v tvář líbá ji, vždy víc se rdíc,
až ukojená země zase
u vonném blahu v cudné kráse
jde mateřskému štěstí vstříc.