Vánku celováním probudil se den,
jemná píseň ptačí zněla z křovin vršků,
jak by mladý motýl, letší z kukle ven,
tknul se bílým křídlem zlatých slunce pršků.
Mimo sad jsem kráčel; štěp byl samý květ,
za klobouk jsem toužil ulomiti snítku,
v tom jsem z listů skrýše ptáka slyšel pět
toulavému pěvci mile zvučnou výtku:
„Co ti za kloboukem zdoba květů těch?
nežli dojdeš cíle, vítr ti je sroní,
raděj mému hnízdu k potěše je nech,
ať mi v snivá srdce útlých dětí voní.
Čím víc vůně vdechnou, tím víc písní zas
při budoucím jaře v ňadrech se jim vzruší;
vše se na tom světě doplňuje v čas,
všecko má svou dobu, srdce své i duši“ –