Když matka po boku mi stála,
tenkrát bylo snáz,
jen radost v mladém srdci plála,
teď pálí mne tam mráz
a z tisícerých klamů tísně
bouř žití zpívá tam své písně;
čím budovat jí hráz?
Dny mého mládí hynou v dáli
a v smutném pláči mrou,
dřív s kvítím na luhu se smály
a štěstí slunnou hrou;
teď hledí na mne vyčítavě
a mne to buší, víří v hlavě
a v duši mhy se strou!
Jdu žhavým pískem utrpení
v poušt žití bouři vstříc,
jdu mořem slz, v němž dna už není,
jen vln vždy víc a víc;
kdo divokém jich u příboji
můj slyší křik a kletbu moji?
Kdo? Běda, nikdo nic!
Jsem na rozcestí svého žití,
kam jít mám? Nevím kam,
mám v smrt, mám v nový život jíti?
Nic nikde nečekám;
ač vášní otrokem a bludu,
čin svobody přec konat budu,
svou rukou smrt si dám!