Přijechal jsem ukradomky,
za večera k obločku,
s šuhajem jste byli sami,
já se díval tabulkami
do tvé síňky po očku.
On ti přines živé pero,
ručku stisknul, poboskal,
poceloval líčka hladká.
Skočím – zavřena jsou vrátka,
a já smuten venku stál.
Nuže, k čemu kaziť lásku,
vím, že já ti ošpatněl,
tamo Hronec v dobrém chvatu
umyje snad onu špatu
i tu lítosť, co jsem měl.
Ale ty buď storaz krasší –
nabeř v Hronci, kdy jen chceš,
nedobudeš více věru
srdce mého lásku sterú:
hledej jen – mne nenajdeš!