O českém lidu nepřítel
lež hlásá do širého světa,
a vše je zášť, co pověděl,
a lotří podlosť každá věta.
Jak hroznýš ptáky okem zlým
květ lidu – děti – rve a ničí,
a chabosť v mysl nutí jim
a ve hruď srdce trpasličí.
Aj, znáte onen hadí zrak
a rabského lesť odrodilce,
jenž jarmo klade na váš znak
a dýku bodá v hruď kraj jilce!
Však slyšte, svatý úkryt znám,
kde schovati rod i statky,
by nestihl jich dravčí mam:
toť zlaté srdce české matky!
Tam skryty buďte vlasť i lid,
sic zpustne vše – i vaše hroby,
z nichž unikne vám mír a klid,
že rod jste hnali do poroby.
Tam veďte jej, kde zvučí zpěv
a vašich otcův mluva svatá;
kdož chtěl by zaprodat svou krev
a nutit děti pod meč kata?
Ó slyšte vroucích ňader ruch:
své děti zachovejte vlasti,
sic zavrhne vás věčný Bůh
a skácí hanby do propasti!
Hrd na řeč otců každý stůj;
jen ten můž‘ národ v slávě růsti,
jenž ctí a hlídá jazyk svůj
a práv svých dbá a neopustí!