Světem kdysi pospíchala krása
prchnout chtěla, mrav ji stíhal dravý,
v bílé říze jen a prostovlasa
v dobu jarní přišla do Šumavy.
Kamo letnou nožkou pokročila,
hebounké se rozbujely mechy,
hořec kvetl, srdečnička bílá,
motýlům a včelkám do potěchy.
Vzdychla unavením – blíž i v dáli
změnily se bolné vzdechy v hory,
a kam kypré, černé vlasy vlály,
jedle rostly a buk světlokorý.
Usmála se – luhy milo kvetly,
dech se změnil v lichotivé vání,
leč, že zlaté sandálky ji hnětly,
splakala – a zdroj se lesknul v pláni.
Z lesklých perel spadších s něžných skrání
stříbrná se vyjasnila plesa,
sladkých rtíkův zpěvné žalování
změnilo se v svěží ptactvo lesa.
Jsouť to písně, pohádky a zkázky,
slyším-li je, srdce plesá v chvění –
ach, k té svaté kráse, plný lásky,
v skroušenosti chodím na učení.