V luh ňader zkvetlý snění jasem,
slét’ písně zlatokřídlý pták
a krve krůpěj drahým kvasem
jak rosu z mého srdce vsák’
a vznes’ se na snět žití stromu,
v němž zatoužil si hnízdo svít,
leč náhle hněv zaduněl hromu,
a v temnu zlatý had se kmit’.
Blesk za bleskem se křížil v nebi
a k boji spěchal s mrakem mrak;
stesk rozpial peruť v pěvce lebi,
a příval žalu zkalil zrak;
sněť, na níž pták chtěl hnízdo tkáti,
sťal žhavým mečem hněvu blesk –
kdy úsměv zlatých snů se vrátí
a zlíbá srdce v jas a lesk?