Je klidno v přírodě i v mysli,
a s vedrem vyrovnán je chlad;
list révy k plodu stulen svislý,
a zahradníka čeká sad.
Co křiklavým dřív světlem bylo,
to přitlumením zmírnil stín,
a bystřinou co nivy rylo,
skal zprahlý ovlažuje klín.
A klidno v pěvcově též duši,
ten tam je sálající žár,
jenž úpalem svým květy ruší
víc nežli dravých mrazů spár.
Vše zmírněno, vše vyrovnáno,
i srdce radost, stesk a bol;
co v máji bylo vyplakáno,
má rosou zašlých květů stvol.
Míň ruchu v ňadrech pro zpěv vlastní,
víc úcty pro druhů v ní žal;
čin vážný z hravých ondy básní
a planých povzdechů se stal.
Buď k sobě přísnějším, cit káže,
a k druhým více shovívav,
ať k lidstvu útrpně tě váže
všem stejný různých strastí dav.
Ó divný klide v podjeseni,
jenž vešel jsi též v moji hruď!
Ač květů průvodem ti není,
jest s tebou mír – ó vítán buď!