Cigánové za vsí kovou
z kruhů starých šabli novou,
aby Maďar v počestnosti
do Pešti moh’ ku slavnosti.
Klínec z práva veletuhý,
robí pánu na ostruhy
a z ohlávky na okrasu
šumnou opěnku kol pasu.
Klobouk ze strašáka v máku
proměnili do kalpaku
a na kalpak pěkně zase
oslí chvostík ku okrase.
Kurtku z guby sestehnuli,
kožku ze psa dali k důli,
z rubu střihli mentík chvatem,
a haras byl chvilku zlatem.
Prádlo? Aj nač prádlo lidí,
kdož pod kurdkou tělo vidí,
jen když boty stáh’ pán včera
oběšenci za večera.
Všecko sluší pánu svatě,
ale gatě, kde vzít gatě?
Nějak bylo, nějak bude:
půjč, husare, svoje rudé!
K doplnění svojí krásy
starým špekem zmastil vlasy
a k bajúzům pěkně v déli
ruce koudel přivíjely.
Však kde groše, jaj to bída! –
již o turák prosí žida:
„Ach požíčaj, žide, grešli,
budu boskať ručku, chcešli.“ –
Než o koni ani dýmu,
hned cigáni půjčili mu;
leč že hnouť se nechce ani,
Míša devlu popohání.
S pokřikem a metlou vzadu
přišel Maďar posléz k hradu;
„Vijó!“ volá, „Míšo! sem ber,
Eljen magnát, Magyar ember!“