Smutno kolem!
Nad kvetoucím dřív a smavým dolem
led a sníh se kmitá;
od strnulé horské říčky prahů
s křikem, jak by duše vrahů,
vran šedivé mračno lítá.
Křik’ bych málem,
chorá ňadra chtí mi puknout žalem,
jenž v mé duši brojí,
ale srdce ve zpomínek skrytě
jako při hře uschované dítě
přece vzkřiknouti se bojí. –
Buď jen tiše!
vždyť už fialkami jaro dýše
pod příkrovem sněhu,
jeho jemné chvějící se rety
budí stromy, motýle a květy
a svět celý v netušenou něhu.
Z nenadání poskočí si zlaté slunce v pláni
radostí, že pět slyšelo ptáky,
a pisklata v hnízdě zřelo žvavá;
všemu v ústret vyjde Vesna smavá,
vyčkej času, doufej; tobě taky!