Toulám se; jsemť k bludným toulkám zrozen,
domovem mi celý boží svět,
v podzim zrál jsem jako v mlze hrozen,
v zimě jako na skle mrazný květ;
lesy jsou mým hradem bez závory,
nebe klenbou chrámů, krasším všech,
dvoranou mi nivy jsou a hory,
slavnou hudbou jarní bouře vzdech.
Procházky mé parkem hustých lesů
krásnější jsou vyfintěných cest,
knihovnu svou stále v srdci nesu
a v ní skrývám mnohou milou zvěst,
již mi vypravují luh i niva,
strom i keř a s vikou planý mák,
ne-li ty, pak vesele ji zpívá
z moře stromů nořící se pták.
Nechť mi z toulek krvácejí nohy,
z tvrdých sporů vzdorná druhdy leb,
mé jsou v polích zlaté klasů stohy,
mé jsou zdroje, schází mi jen chléb;
z nouze věru bída jen se spoří,
proto vesel klidně vyčkávám,
až se světy semelou a zboří,
jako já se zbořil v sebe sám.