V horách noc jsem probděl, hlavy prchá sen, rád bych býval zvěděl, jak se budí den; rázem touha moje lesní cestou chvátí po jezerním břehu, horském po úpatí
na temeno skály teplou nocí ven. Sedím, odpočívám, rád jsem tomu byl, že jsem mladé jitro záhy obelstil; a již oko moje do oblak se noří,
kol nich zlatořásná obruba se tvoří, jako u motýla stkvoucí pláště pyl. Zachvěl sebou oblak, jiskry vrhal výš, jako plivník žhavý, opouštěje skrýš;
po jednou tu vzhůru zlata proudy vrže, jako rozšuměný pramen skalní strže, nesší diamanty v rusalčinu skrýš. Juž se oblak nítí rudým zápalem,
chvěje se a blýská, vzhůru – tam i sem, kol z ryzího zlata, uvnitř jako z krve, lesklý kov svůj rychle mění na ostrve, na chvějící šípy, padající v zem.
Stkvoucím ohněm plane ranní nebes svah, sivosť skal a strání vzplápolala v nach, zdivené mé oko, oslepené skorem, zří, jak nový svět se tvoří nad obzorem
něhozvukou písní citu na vlnách. Plamenem, hle, zžato údolí a stráň, rubínovým skvostem věnčena je skráň, a s té čelky k zemi skvostná prší krása,
na listech se leskne, celý vesmír jásá, deštěm drobných perel zachvívá se pláň. Udivené oko vidí v nebi plát purpurného slunce žhoucí majestát,
ejhle! zlatý koráb světům život nese, ptactvo písně zpívá v pláni, luhu, lese: Vítej, živiteli, na sto tisíckrát!
Cookies on Poetry Cove