Na šípku bují poupata,
hloh obalil se v květ,
bříz kadeře jsou ze zlata,
niv roucha kvítím bohata,
a mlád zas celý svět.
Pln touhy kráčím k potoku,
bych zřel, zda též jsem zmlad’;
jas slunný tkví mi na oku –
a radost v ňader hluboku
si vije hnízdo snad.
Jak zázrakem prch’ žal i hněv,
a blažen vzdechl ret;
skráň zavadila o větev,
a na hlavu – ó blahý zjev –
se vonný sypal květ.
A řinul se jak vodopád
na plece šedých skal,
a pták, jenž mimo křídly vlád’,
děl: „Věru o sto let – buď rád –
dnes mladším jsi se stal.“
I jásal blažen jsem a pěl,
aj, nač bych stáří dbal?
vždyť oněch stromů květný běl,
jenž na mojí se hlavě chvěl,
i v hruď mi napadal.