VSTUP.

Stínem letěl kol mých skrání čas, kosmy kštice jeho dštily krví, lesem kopí byly jeho brvy, požárem byl očí jeho jas;

jeho hlasem bylo hřmění kusů, perutěmi loupeživé pluky, města trhal mávnutím své ruky, nohou bořil hory na hrsť trusu,

a kde chrám a stánek lidí stál, v troud a prach ho dechem zloby svál – Proč mne děsíš, stíne dávných časů? proč mne stíháš zloby plnou snahou?

proč mé oko plníš smutku vlahou? proč mi vplétáš jíní v temno vlasů? proč vlasť posud stíníš perutěmi? Což tvé hrozné vření nepokleslo

od těch dob, co nad ubohou zemí rudé meče znamení se vzneslo? Tys, jenž Slávu zaklel v ženu chudou, v mohyly a hroby kyprý luh,

Horu Bílou ve mohylu rudou čině jako satan chtěl, ne bůh, aby místo zrní v zlatém klasu mučednická krev se ukrývala

a divokým vášním k hodokvasu smečka dobrodružných vrahů hrála. Chtěls, by polnic zvukem, bubnů vírem, po všem kraji ztýraném a sirém

hrůzou mračné přitahujíc brvy, zlaté slunce shlíželo se v krvi; ve vlnách by purpurových proudův zubožený rybák při svém lovu

sirotka chyt v sítě, kmeta, vdovu, nebo mládce urubaných oudův. Ze škeblí, v nichž dříve perly hledal, rubín nezralý mu padal v člun:

rubín krve, který skrýť se nedal v prstenec, jejž dívce dává jun, ale jako krůpěj třísnil ruku; krev to byla oněch bohatýrů,

kteří jsouce vůdci v boje víru mučednickou podstoupili muku. Zřím, jak hrůza ze všech stran se slétla, jako na lva dravá pouště káň,

aby vlasti proklovala skráň uhasíc jí křídlem pramen světla. Zřím, jak krví rudne každá stezka tam, kde bohapustá soldateska

zbudovala pelech děsných chtíčů, loupíc panen cudnosť, vnadu žen, skot i brav i zboží berouc v plen, vozů železo i bran i rýčů,

aby syta byla podlosť v čele, zpustle napájena den co den džbánem vína, konví hydromele znamení než dá se na buben,

aby k novému se řadil lupu cizí lotřík, země šlechta nová, jako chtěla vůle Huertova bohu, právu, zemi na potupu!

Vidím hlavy zurážené s plecí, any ujařmeným na potupu smutně hledí na pluk živých trupů s mostních věží ze železných klecí.

Zřím, jak právo hyne mečem kata, v klášteřích pak pomsta jedovatá líhne černé trýznitele lidu, jak se síla toulá bez poklidu,

jako němý žebrák na sirobě, lest’ a zrada jak se tulí k zlobě, v zoufalost’ a bídu těch by hnali, kdo svou duši lidu odkázali,

jenž jsa potřen v boje litém vření dokrvácel za své přesvědčení. Zřím, jak psi a hladní poběhlíci a vran krákoravých černý tlum

od čekanu tíhne k šibenici, kterak drancován je chrám i dům, a kdo Čechem, třeba prostým viny, od krbu hnán, prchá do ciziny.

Zřím, jak cizák řádí zakoupený po bohatých městech, vsech i hradech, bádaje a slídě po pokladech, jak by kojencem byl dravé feny, –

jak pod rouškou víry všaká místa týrá různých končin zpitá sběř a jí v patách tovaryši Krista k matce církvi zpátky nutí dceř,

českou zemi, v kacířském jež vření k věčnému prý kvapí zatracení. Zřím, jak českým nachem řeky tekou, nebe rudne bílých domků září,

divocí jak víry komisaři muže k špalku, ženy v žalář vlekou; zřím, jak děti, uslzených tváří, jesuité v temné koby skryli,

kde je vraždou potřísněné ruce vyrvať mají pekel věčné muce, v kterou padly, z kalicha že pily. Vidím lid, jenž jako plachý srn

v skalní sluje, do lesů se schoval, na duši i těle plno skvrn, jimiž cizák víru promovoval; chuda zřím, jenž pány vyučen,

bídou tepán dal se v loupežení hledaje si bránu z toho vření v konec hrůzy nebo v pomsty den. Zřím, jak české říše dálné panství

satan svýma perutěma jímá, volaje k ní: Skloň se v lůno Říma, nebo jdi a zahyň u vyhnanství, já si nechám tuto zemi k plenu,

tisíceré dám ji hubitele – nebudiž víc sluncem jiným v čele, její sláva zahyň u kořenů! – – Plameny zřím letět z dědin k městu,

prostý dům a trupů plnu cestu, zřím, jak měšťák dílny, rolník pluhu zniká před týráním dobrodruhů; výkřiky jak puká dálná zem;

vidím sani jesuitské zloby platiť boha dětí životem. Vidím, vrah jak przní otců hroby, aby lebky, prosty bílé kštice

stepal, zhaněl k lité vnuků zmaře a je zavez na popravčí káře, na stínadla pod sloup šibenice. – Vnořil jsem se v příboj žalů těch

a pln smutku, s hlavou nakloněnou, probředl jsem zkrvavělou pěnou, s těžkým oddechnutím na ústech. Před sebou vždy hrozný stín jsem zřel:

vzlétal výš a křídla rozestřel nad mou hlavou v přitlumeném skřeku, až zas děsnou perutí svou hnul, by mrak s mrakem dál a síře sul

a kryl hory, lesy, luh i řeku. Rozželen, své skryl jsem líce chvatem, z ňader hloubi dral se těžký sten, v rozechvělé duši hbitým dlátem

mlžné sochy vytesával sen. Občas, jako žhounek rudojasný, s křídel času toho krůpěj spadla, buď, by na temena soch se kladla,

nebo háv jim potřísnila řasný. – Kéž oživnou sochy tím, co cítím, srdce tlukem, zvučnou strunou písní, kéž myšlénky v jejich čelech znítím,

byste spatřili je v boje tísni jako tenkráte, když vzorem rodu vítězně šli mříti za svobodu.