Jsem stár a duší chor a hynu,
můj západ přišel, vím to, vím,
nuž, dřív než v hrobě odpočinu,
všem nepřátelům odpouštím!
Všem odpouštím, jichž mstivou hanou
můj duch svá vzletná křídla schlíp’,
všem odpouštím, kdo náhlou ranou
svých hněvů v hruď mi vbodli šíp.
Všem odpouštím, již konec žití
mně záviděli i ten chléb,
kdo šlapali mých ňader kvítí
a v šedý kopali mě leb.
Všem odpouštím, již v slz mých proudy
zlý nasypali záští kal,
všem odpouštím, již zavýskali,
když úzkostně jsem zaplakal.
Všem odpouštím, kdo cest svých blátem
mých skrání poházeli sen,
kdo řekli, když jsem v pádu vstával:
Ten smělec, hle, buď povalen!
Všem odpouštím, kdo v novém čase
na písničkáře zašlých dob
han vrhnou mračné krupobití
a na jeho snad plivnou hrob.
Všem odpouštím, kdo u mé rakve
v div druhům zahájí svůj rej,
jen lépe vlast-li bránit budou
a milovat ji upřímněj!