Vše zaměňuješ při svém věčném kvasu,
v čem život ujme se a síla buší.
V tvar okázale vdechuješ sic duši,
leč neustále zas ji ničíš v času!
Svým dechem křísíš píseň v ptačím hlasu,
leč písní tón zas dravce v zlobu vzruší,
jenž zdanou kořist pro své mladé tuší
a skřivánka jim nese z moře klasů.
Ty jaro voláš, květy nutíš z půdy,
leč při klíčení ničíš útlé símě...
Zda ze msty, rci, či z hravosti, či z nudy?
My domýšlivě vznášíme své týmě,
leč domýšlivé soudy jsou jen bludy.
A ty jen díš: „Aj, rozumíte vy mně!“