Ztich’ vůkol práce ruch a spor,
a pozvolna se stmívá,
mhla zahaluje čela hor –
i ptačí tichne rozhovor,
a střemcha úzkostlivá
mdle bílou hlavou kývá.
Jsi plna květů; její dech
v šíř vůkolím se proudí,
srn dávno v porostu si leh’,
a pod nohama vzdychá mech,
jak žal, jenž v hruď se loudí
a v dumách srdcem bloudí.
Vše usíná, vzdech usne též,
až zavzní jednou maní
hlas zvonku, jejž má v ňadrech věž –
ó, srdce lidské, už se těš –
jak teď zní na klekání
v smír bolestem i lkání.
Jak usnul drobných pěnkav rod
teď v skrýši kyprých snětí,
a malý střízlík pokraj vod:
tak usneš též, ať tobě vhod
ať ne! Zda sen to děsný? –
V tom skryta kouzla Vesny!