Vše ticho; večer nedýchá,
i vody ztichl sten,
zvon s věže pláče v dálku hor,
kam zašel zlatý den.
Hvozd černé oči přimhouřil
a blahem ztajil dech,
že červánkem jej políbil
Bůh, jas na slunných rtech.
A v ňadrech zas to rozkvétá,
jak v poli rudý mák,
a v nebi hvězdy smějí se
a v dálce zpívá pták.
A v srdci roznícen je cit
v krás plápolavých snech
a plna růží je má krev
a duše samý žeh.