Vše u nás mizí, všecko u nás hyne,
nejen ten mrav, i milá zvěsť;
cizáctví zmije v síních se nám vine,
a planosti nás svírá pěsť;
co bylo druhdy těchou v kruté práci,
to všecko všudy napořád se ztrácí.
Kde rodná píseň naše čarodějná?
kde drahých otců dávný vzkaz?
Uprchlo všecko, jako ptáků hejna,
když Jeseň slaví hodokvas,
a Sever, listí zlou škubaje rukou,
svou píseň prozpěvuje trudnozvukou.
Kde pohádky, jež vypravoval v šeři
žen českých růžovitý ret
při přástkách za zimy a draní peří?
Tenkráte jinaký byl svět!
Kdo spěchá ještě na besedu vrátky?
vše pohozeno: zpěv i kolovrátky.
Vše jini, žel, lip u chalup již není,
vždyť vrhaly prý v síňku stín;
z přístěnku prchlo dumání a snění,
víc světla tam, leč krásy míň,
jež tu tam sedne jenom v dílčí líčka,
neb do kolébky v oči andělíčka.
Řeč zkalena, vše zaměněny šaty,
a bibli vytisk‘ nebeklíč;
na místě jedněch desatery platy,
na místě pluhů pouhý rýč,
na místo besed klep a chvast se množí –
tak zaměnil čas „Bojovníky Boží!“
Ach, hyne vše, a za mrav dávné doby
nic nedal plachý času chvat,
jen cizí šat a cizí nezpůsoby
a štítek s číslem v čelo chat
a zámek s klíčem k dveřím pod záklapku
a portu na vojanskou starou čapku!