Jas kol a kol; vrch jara zpíval zvon,
v mém srdci vřel a kypěl krve shon;
a žití orel byl v něm rozkřídlen
a toužil k slunci nebes, volně ven,
a neukrotně do ňader mě bil.
Já kolem pasu jsem tě uchopil
a jarou silou na hruď jsem tě tisk’
a v opojení „rád tě mám“ jsem výsk’,
„buď mou, buď mou,“ tam svěží kyne les...
„Ne, zítra,“ děla jsi, já zdál však: dnes!
Já umru do zítřka, já shořím spíš,
v mou náruč-li se volně nestulíš,
svou duši nedáš-li mi i své tělo...
Tu na mou hruď jsi uklonila čelo
a oblé ruce ovila’s kol krku...
Tak šťasten jsem tě nesl v úkryt buků
a v hebkém blažen uhostil tě mechu
a pil jsem vůni štěstí ze rtů tvých
a sladkou rozkoš stonů tvých a vzdechů,
a krásu z těla vln se chvějících –
a kol nás zkvetl záhon anemon,
a jara vrchol zpíval z dálky zvon.